-Copak je to za den?
-To je pondělí.
-A čím je tak zvláštní?
-Já nevím. Řekl bych, že ničím.
-Takže je to úplně obyčejný den
jako všechny ostatní?
-Ano.
-A proč jsme ho ještě nezabili?
-Tiše, uslyší nás.
-A co?
-Jak a co? To není slušné.
-Tak není. Pondělí to může být jedno,
stejně za chvíli chcípne.
-Hele, není to slušné a my to
nebudeme dělat!
-Upustíme od našeho plánu jenom
kvůli takové blbosti, jakou je nezdvořilá upřímnost? To se mi moc nelíbí. Týdny
příprav přijdou vniveč, aby se snad pondělí neurazilo?
-Kdo mluvil o odvolání akce?
-No já myslel...
-Příště nemysli. A podej sekeru.
-Ano.
-Tuhle ne.
-Máme jenom jednu.
-Tak tuhle jo.
-Musíš s tím tak dlouho otálet?
-Musím. Je třeba dodržet
tradice.
-Ještě před pár dny žádné
tradice nebyly.
-Ale teď jsou. A my je dodržíme.
-Jak myslíš.
-Pondělí, slyšíš mne?
-Je hluché.
-Kdo to udělal?
-Nikdo, už hluché bylo.
-Dobře. Stejně budeme pokračovat
podle tradičního postupu.
-Pondělí, jsi obviněno z
několika zločinů, jejichž trestem je smrt. Chceš něco říct na svou obhajobu,
než zemřeš?
-Mlčí.
-To vím taky.
-Já jenom, aby-
-Mlč. A podej mi sekeru.
-Už jsem to udělal.
-Tak proč ji nemám v ruce?
-Ale máš.
-Tohle je sekera?
-Jsem říkal, že lepší nemáme.
-Jenže… Když ho popravím tímhle,
bude dost možná dlouho trpět, než umře.
-No a co? Zmiňuji se o tom naše
tradice?
-Ne, nikdy jsme neměli tak blbou
sekeru...
-Tak vidíš. Setni ho už.
-Poslední přání před smrtí?
-Je přece hlu-
-Já vím, nekaž mi to.
-Dobře.
-Poslední přání? Ne? Sbohem,
pondělí.
-Krásná rána.
-Díky.
A to je pro dnešek vše. Pondělí
zemřelo na popravišti pracovního týdne a já a mí kati Káti Kaťové jsme
připraveni na další ráno.