Příští úterý
začíná příprava na státnice v 15:00 místo v půl čtvrté.
Za chvíli mne
zaplaví vlna nadšení, která mé tělo spláchne... Nejspíše pod lavici... Jestli
se utopím nebo ne, záleží na míře ironie. Každopádně už se těším a... Á Á Á Á Á
Á Á Á Á Á Á Á Á Á Á Á...............
Nic. Pouhá
síla představivosti. Stydím se a zvedám své tělo ze země. Šum ve třídě znásobí
počet zvědavých pohledů na v pravdě nepříjemné číslo. No, aspoň jsem si splnil
přání, říkám si v duchu a dělám, že neexistuji, což mi nikdo nevěří.
"Hele,
mrkev!" křiknu a ukážu ke dveřím ve snaze odpoutat od sebe pozornost.
Marně, neboť
jsme spoutáni všeobecnou touhou a zvědavostí. Rezignovaně se posadím. Teprve
čas napraví, co jsem zpackal. A nebude to zadarmo. Zaplatím svou trpělivostí.
Snad si nebudu muset vzít úvěr, protože nevím, jak jej zaúčtovat – na téčka,
jistě, je to mé osudové písmenko... Ale mám jenom dvě a nechci si je vyplýtvat
na takové blbosti...