-Už jsi někdy viděl něco tak
hezkého?
-Hezčího než tohle? Asi ne.
-Krása...
-Dokonalost...
-Půvab...
-Oblé tvary...
-Je prostě úžasná!
-Tak to zase ne.
-Proč ne?
-Protože...si zaslouží lepší
titul.
-Třeba... Oficiální!
-Titul?
-Hm.
-To jo, každopádně.
-Přihlásíme ji, co ty na to?
-Určitě.
-Fajn. Zjisti všechny
podrobnosti.
-O čem?
-O té soutěži.
-No jo, ale...
-Ale co?
-Jak se vlastně jmenuje?
-To je lehké... ehm....
-Takže?
-No...
-Víš to?
-Jistě. Jenom si musím vzpomenout...
-Vzpomínej rychleji.
-Dělám, co můžu.
-Ne. Kdybys dělal, už dávno víme
ten pitomý název.
-Moje mysl je zaměstnaná...
-Hovadinama, vím.
-Ne, to ne. Musím se soustředit
na spoustu důležitých věcí...
-Třeba?
-Jak třeba?
-Dej mi pár příkladů, čím
zaměstnáváš mysl.
-Dýchání.
-Cože?
-Dýchání. To v praxi znamená,
že-
-Vím, co je dýchání, ale
nechápu, proč jsi jmenoval zrovna to.
-Ani nevíš, jak je to složité
soustředit se na dýchání.
-Jo, věřím... A co dál?
-Vzpomínám na ten název.
-A krom toho?
-No...
-No?
-Ehm...
-Vidíš. Kdybys se pořád jenom
nevymlouval a místo toho se raději pořádně věnoval tomu, co máš, tak-
-Kniha roku.
-Co to meleš?
-Už jsem si vzpomněl...