Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Zkuste si to říct… Hezky nahlas.
Zkuste nezešílet… Jde to, věřte mi. Je to obtížná zkouška vaší mysli, ale vy to
zvládnete. Tak jako já dneska. Nejsem šílený, ne doopravdy. Jinak bych tady už
dávno nebyl. Našel bych si lepší místo pro život – pro posmrtný život… Měl bych
tam políčko. Sadil bych mrkev… No jo, dobře... Možná jsem tu věc s tabletkami
neměl opakovat tolikrát... Ale co teď zbývá. Jenom povzdychnutí. A vzpomínky.
Není nic, co by změnilo mou situaci k lepšímu. Nic. Tak jsem se snažil, však
marně. Teď se pokusím alespoň zapomenout. Nemožné, jistě. Ale pokus, to nádherné
slovo plné naděje, musí být navržen. Možná dokonce na nějakou zajímavou cenu.
Pan Jiří Pokus, laureát Pokusné ceny roku 2007... Asi ne… Byl to špatný nápad.
Všechno je špatný nápad. I samotný špatný nápad sám je špatným nápadem a
zároveň negací sebe sama, protože nenosí tričko. A proč by taky nosil, když je
mu horko.
Nic není, co bývalo. Všechno se
mění. Stárnu. Snad to tak nevypadá, je mi teprve osmnáct, ale mám pocit, že
nejkrásnější, nejšťastnější období svého života mám navždy za sebou. Potkal
jsem svou první múzu – Nell - a ztratil ji. Tak snadno… Potkávám další múzy,
ale už to není ono… Nic není, co bývalo. Ani ta trička.
Unaven padám do postele a prosím
za odpuštění všechny své čtenáře. Vážně jsem chtěl napsat něco jiného… Ale…
Víte, to se stává, když máte na sobě celý den pyžamo…