Některým
lidem se nedá věřit. Tím nechci naznačit, že bych k nim patřil, to ne…ale…
-Hej,
kámo, ty patříš k nám?
-Ne, s
někým si mne pletete.
-Jo,
není náš… Tak pojď...
-Kam?
-Tam,
kam nejdeme my…
-Aha…
A to je?
-To
není.
-Hm…
-…mH
-Co to
děláte?
A tak
dále… Občas se stane, že člověk lže sám sobě.
-To
zvládnu. Všechno bude v pohodě, já to zvládnu, zvládnu to. Bez problémů…
Klídek…
Jenomže
pravda se neúprosně přihlásí o svá práva a mozkovnou pak zní cenzurované:
-Jejdanánky,
asi to nezvládnu…
Je
ještě spousta jiných lží, které se užívají při různých příležitostech… Na
lačno, po jídle, třikrát denně… Ale tím se nebudeme zatěžovat...
Nám
stačí vědět, že lež existuje, že má krátké nohy, ale dost peněž, aby si mohla
najmout pravdu, která naši malou lež teďka nosí všude možně i nemožně…
-Stačí
to takhle?
-To
posoudí oni…
-A jak
to přijde tobě?
-Je to
na nich, kolego.
-Neříkej
mi kolego…
-Dvojče
jsi mi už zakázal.
-Tak
ti zakazuji i toho kolegu.
-Ano,
klone.
-Ach
jo…
-Děje
se něco?
-Nemluv
se mnou!
-Mluvím
tedy k sobě, ke své polovině osoby jménem KI.
-Jsi
velmi protivný.
-Ale
jak k tobě nemám mluvit, když ty… Ale no tak…
Dost!
Všechno chce klid, a hlavně dostatek spánku. I já. Iá. Takže…
Rozloučím
se dnes poněkud netradičně – tečkou. Tady ji máte:
.