První

První díl

TÝNA     -Co se děje?

OSKAR   -Ale, skoro nic.

TÝNA     -Skoro?

OSKAR   -To jako že to není ani tak důležité.

TÝNA     -Tak o co jde?

OSKAR   -Asi budu muset do práce.

TÝNA     -Cože?

OSKAR   -Volal mi Netík. Nejdřív jsem mu řekl ne, vždyť víš, jak moc nesnáším ty nečekané směny. Jenomže potom se zmínil o prémiích a nemusím ti říkat, jak moc teď potřebujeme peníze, když čekáš ta trojčata…

TÝNA     -Ach jo.

OSKAR   -Ale znělo to dobře, že ano?

TÝNA     -Je fakt, že by sis měl najít práci, ale trojčata?

OSKAR   -Já jsem věděl, že si z toho vybereš to nejhorší.

TÝNA     -Chceš se začít hádat?

OSKAR   -Ne. Kdybych chtěl, řeknu, že si z toho VŽDYCKY vybereš to nejhorší.

TÝNA     -No jo…

OSKAR   -Promiň, ale tak to prostě je. A nemusíš se kvůli tomu hned dívat na pavučiny.

TÝNA     -Potřebovaly by omést.

OSKAR   -Ti pavouci s tím nebudou souhlasit.

TÝNA     -Tak se jich nezeptáme. Víš, kde máme smeták, ne?

OSKAR   -Smeták není.

TÝNA     -Dobře.

OSKAR   -Počkej, ani se nezeptáš, proč není?

TÝNA     -Ne. Myslím, že mám do večera těch historek dost.

OSKAR   -Tak to-

TÝNA     -A nemusíš si kvůli tomu chystat nějakou extra na večer.

OSKAR   -Když mě to baví.

TÝNA     -Nemůžeš pořád dělat jen to, co tě baví.

OSKAR   -Počkej, o tom jsem už někdy slyšel.

TÝNA     -Díval ses na nějakou práci?

OSKAR   -Ano. Pozoroval jsem ji dlouho. Nakonec utekla přes kukuřičné pole kamsi pryč.

TÝNA     -Oskare.

OSKAR   -Ano?

TÝNA     -Možná jsme se měli raději pohádat.

OSKAR   -A usmířit?

TÝNA     -Vždycky můžeme předstírat.

OSKAR   -Opovaž se.

STANDA  -A jé.

ROMAN   -Slyším to, co opravdu-

STANDA  -Ano. Asi začnu dělat čárečky.

ROMAN   -Kvůli čemu?

STANDA  -No pokaždé, když slyším…

ROMAN   -A máš dost papíru?

STANDA  -Pořídím si tabuli.

ROMAN   -Pořídíme.

STANDA  -Ne, Romane, já si ji pořídím sám.

ROMAN   -Ale vždyť moc dobře víš, že bychom mohli dělat čárečky spolu.

STANDA  -Když od tebe to zní tak… Divně.

ROMAN   -Co je na tom divného? Když se dva mají rádi…

STANDA  -Dobře, tohle není vhodné téma.

ROMAN   -A jaké bys chtěl?

STANDA  -Nedívej se tak na mne.

ROMAN   -Jak?

STANDA  -No, tak. Jako kdybys chtěl…

ROMAN   -Co?

STANDA  -Ale nic.

OSKAR   -Ahoj.

STANDA  -Ahoj.

OSKAR   -Nejsi rád, že mne vidíš, Stančo?

TÝNA     -Neříkej mu tak.

OSKAR   -Nemá to rád, já vím.

ROMAN   -Standa zrovna říkal, že si pořídíme tabuli.

OSKAR   -Na co?

STANDA  -Nepořídíme. I kdybych na něco tabuli potřeboval, koupím si ji sám. Já, sám. Protože k tomu nikoho nepotřebuji a protože mě to baví dělat samotného. Nakupovat. Tak.

TÝNA     -No, rozhodně nám to osvětlil.

OSKAR   -To by mne zajímalo, co tím asi myslel.

TÝNA     -Oskare!

OSKAR   -Co? Mohla to být nějaká šifra nebo tak něco.

ROMAN   -K čemu šifra?

OSKAR   -Já nevím. O čem jste se bavili?

ROMAN   -O tabuli.

TÝNA     -Vidíš, nemá to žádnou souvislost.

OSKAR   -Třeba právě proto to řekl.

TÝNA     -Cože?

OSKAR   -Aby nás zmátl.

ROMAN   -Standa je chytrý kluk.

TÝNA     -Ehm, Oskare?

ROMAN   -Tak já už půjdu.

OSKAR   -Kam jdeš?

ROMAN   -Jen tak, však to znáte.

OSKAR   -Neznáme, my totiž neumíme chodit jenom tak. Máme v mozku naprogramovanou každou naši trasu. Přesně.

TÝNA     -Pro tabák a zpátky.

OSKAR   -Přes vinárnu.

TÝNA     -A vyhýbat se knihám.

OSKAR   -Mluvíš mi z duše.

TÝNA     -Tak to vypadá, že si málo všímáme svého okolí.

OSKAR   -Nebo je Roman prostě moc rychlý.

TÝNA     -Oskare?

OSKAR   -Ano, slečno, co vypadáte jako Kristýna?

TÝNA     -Už začínám mít ty tvé asociace taky.

OSKAR   -To je geny.

TÝNA     -My nejsme rodina.

OSKAR   -To sice ne, ale stejně je to geny.

TÝNA     -Idiote.

OSKAR   -Taky tě miluju.

KARLA   -Ahoj.

OSKAR   -Nazdar. Jaký byl den?

KARLA   -To je zase nějaký chyták, co?

OSKAR   -Ne.

KARLA   -Týno?

TÝNA     -Já bych mu výjimečně věřila.

KARLA   -Nudný. Musela jsem obsloužit tolik zákazníků.

OSKAR   -Kolik?

TÝNA     -Nejspíš moc, víš?

KARLA   -Děkuju.

TÝNA     -Nemáš zač.

OSKAR   -A není obsluhování zákazníků přesně to, co máš v popisu práce?

KARLA   -No, ano.

OSKAR   -Jen si to kontroluju.

TÝNA     -Víš co? Necháme Karlu, aby si trochu odpočinula.

OSKAR   -No jo, už mlčím.

KARLA   -Jsi zlatá. Jak se vlastně snášíte?

OSKAR   -Anebo ještě ne. Karlo, nemáš hlad? Jsou tady řízky od oběda.

TÝNA     -Oskar umí vařit.

OSKAR   -To je odpověď na její otázku?

TÝNA     -Částečně.

OSKAR   -Takže? Jsou to moc dobré řízky. Marcel, to je tento, Evžen je hned pod ním, tady je Jonáš, ten se už začíná potit a tohle je Petr a tady tomu malému říkáme Jan.

KARLA   -Ne, díky. Už jsem jedla.

OSKAR   -Jak myslíš.

TÝNA     -Nesmíš se jím nechat odradit.

OSKAR   -Pomoc, pomoc! Oni mne chtějí-

TÝNA     -Polož ten řízek.

OSKAR   -Pardon.

KARLA   -To je v pohodě. Já stejně nemám hlad.

TÝNA     -Tak my tě už necháme. Že?

OSKAR   -Hm.

KARLA   -Nevíte, kdy se vrátí Roman?

TÝNA     -Ne. Proč?

KARLA   -Jen tak. Něco se ho chci zeptat.

TÝNA     -No, odešel dobře před čtyřmi hodinami.

KARLA   -A neříkal, kam jde?

TÝNA     -Řekl jen něco ve smyslu „jen tak“.

KARLA   -Aha.

TÝNA     -Jestli je to důležité-

KARLA   -Ne, to klidně počká. Oskar je nějaký tichý.

TÝNA     -Když si čte, nevnímá.

KARLA   -Nemohl by si číst častěji?

TÝNA     -Ještě toho tak!

KARLA   -Prosím?

TÝNA     -Ale to nic. Co máš zítra v plánu?

KARLA   -Asi si udělám výlet.

TÝNA     -Kam?

KARLA   -Myslím, že přišel čas koupit si něco nového na sebe.

OSKAR   -Pardon.

TÝNA     -Zaskočilo ti?

OSKAR   -Trošku.

TÝNA     -No, mohla bych jít s tebou, jestli chceš. Většinou sice nechodím moc ráda po obchodech, ale čas od času je to příjemné.

KARLA   -Víš… Já neumím nakupovat s někým. Nikdy jsem nepochopila, jak to lidi dokážou.

OSKAR   -Ženy.

KARLA   -Co?

OSKAR   -Všichni lidi ne, jen ženy.

TÝNA     -Ale i muži.

OSKAR   -Taky pravda.

TÝNA     -To je škoda.

KARLA   -To je. Co kdybychom si potom zašly někam na kafe?

TÝNA     -Proč ne?

KARLA   -Tak já ti zavolám, až budu hotová.

TÝNA     -Dobře.

STANDA  -Ahoj.

OSKAR   -Nazdar. Návrat ztracené ovečky. Sehnal jsi tabuli?

STANDA  -Našel jsem moc dobrou hospodu.

OSKAR   -V tom případě jsi doma příliš brzy.

STANDA  -Myslel jsem, že byste se chtěli přidat.

OSKAR   -No, záleží na tom…

STANDA  -Na čem?

OSKAR   -Jak dobrá je ta hospoda?

TÝNA     -Moc?

STANDA  -Moc. A není tam draho.

OSKAR   -No, já nevím.

STANDA  -Jenom na jedno.

OSKAR   -Tak jo. Když to řekneš takhle, je těžké odolat.

STANDA  -Týno?

TÝNA     -Myslíš, že ho pustím jít s tebou samotného do hospody?

STANDA  -Karlo?

KARLA   -Před chvilkou jsem přišla z práce.

STANDA  -Na jedno. Nebudeme tam dlouho.

KARLA   -Ale jenom jedno.

STANDA  -Však říkám na jedno.

KARLA   -No ne, já si dám jen jedno.

STANDA  -Můžeš si jich dát i víc.

KARLA   -Jsem unavená.

STANDA  -Takže jdeš?

KARLA   -Jo.

STANDA  -Paráda.

STANDA  -Náhodou, já si to nemys… Nemyslím si to.

KARLA   -Ale je to tak.

STANDA  -Podívej se, to je strašně indivito, individuální. Že se tobě nelíbí ještě nic neznamená.

TÝNA     -Je takové hezky staré.

KARLA   -Jenomže já nejsem stará.

TÝNA     -To ne.

OSKAR   -Je to pěkné jméno.

STANDA  -Tak. Vždyť to to. Říkám.

KARLA   -Když myslíte.

STANDA  -Já už ne, heč. Nemyslím.

OSKAR   -Asi se pomalu začneme sbírat.

STANDA  -Ještě nemám dopito.

OSKAR   -Proto jsem řekl „pomalu začneme.“

STANDA  -No. To klidně můžeme dát ještě jedno.

TÝNA     -Karla byla unavená.

KARLA   -Už ne. Probrala jsem se. A víte co?

STANDA  -Co?

KARLA   -Začalo se mi to jméno zase líbit.

OSKAR   -To bude tím pivem.

STANDA  -A na to se napijem.

TÝNA     -Tak.

KARLA   -Víte ale, že jsem se vždycky chtěla jmenovat jinak?

TÝNA     -Jak?

KARLA   -Františka. Co je? Nesmějte se.

OSKAR   -Promiň. To ten alkohol.

STANDA  -A na to se-

KARLA   -Jo, na zdraví.

STANDA  -A na to se napijem.

STANDA  -Já ae nejsem oto, opilý. Nejsem opilý.

OSKAR   -Ne, jistěže nejsi.

TÝNA     -Pozor, auto.

KARLA   -Vidím.

STANDA  -Au.

OSKAR   -Neviděl.

STANDA  -To je dobré, to je dobré. Nic se nestalo, můžeme dál.

KARLA   -Dál, dál… Nic mne nenapadá.

STANDA  -To je ale blbá písnička.

OSKAR   -Pojďte. Už jsme skoro doma.

STANDA  -Já bych si zazpíval.

TÝNA     -Opovaž se.

STANDA  -Přesto bych si… Já bych si tak zazpíval.

OSKAR   -No vidíš.

STANDA  -Hm?

OSKAR   -Právě jsi zazpíval, že by sis zazpíval.

STANDA  -Vážně?

OSKAR   -Ano.

KARLA   -Asi…

TÝNA     -Pojď.

STANDA  -To je divné, já se většinou slyším zpívat.

OSKAR   -Teď jsi asi zpíval nějak neobvykle.

STANDA  -To můžu?

OSKAR   -Po těch pivech určitě.

STANDA  -Ale já nejsem opilý.

OSKAR   -Ne, jistěže nejsi.

STANDA  -Ani přio.

OSKAR   -Ne.

STANDA  -Nikdo nejsme.

OSKAR   -Pochopitelně.

STANDA  -Ty mi nevěříš.

OSKAR   -Ale ano, věřím ti.

STANDA  -Nehádej se, nevěříš mi a já to poznám.

OSKAR   -Jak?

STANDA  -Lesknou se ti oči, když lžeš.

OSKAR   -Tak teď jsi mne dostal.

STANDA  -Že jo? Jsem bystrý.

OSKAR   -Bacha, další auto.

STANDA  -jsem ho viděl.

OSKAR   -Aha.

STANDA  -Jen jsem chtěl ukázat srandu.

OSKAR   -Jo. Promiň, smál jsem se moc potichu.

STANDA  -Nevadí. Zopakujeme.

OSKAR   -Už je ti líp?

KARLA   -Hm.

OSKAR   -Moc ne, co?

KARLA   -Hm.

OSKAR   -Měla jsi předtím něco sníst.

TÝNA     -Byla unavená.

OSKAR   -To se stává.

STANDA  -To se stává, ano, to se může přihodit, že se to stane. Ale co pak?

OSKAR   -Zkusme je nějak popohnat.

TÝNA     -Copak? Snad ti taky není špatně?

OSKAR   -To ne, ale čeká na mne Marcel.

STANDA  -Haló.

OSKAR   -Nekřič.

STANDA  -Haló!

OSKAR   -Neřvi, sakra.

STANDA  -No tak pardon. Ale jak nám otevřou dveře?

OSKAR   -Takhle.

STANDA  -Pane, nejste vy kouzel-

OSKAR   -Tvůj děda jsem.

STANDA  -Dědečku?

OSKAR   -Ano, Staníku?

STANDA  -Dobrou noc. A neříkej mi Staníku, jsi na to moc starý.

OSKAR   -Jistě.

TÝNA     -Tak.

OSKAR   -Karla?

TÝNA     -Nechala jsem ji padnout někam na hromadu oblečení. Do postele to měla daleko.

OSKAR   -Taky bych se prospal.

TÝNA     -Ještě ne.

OSKAR   -Já vím, nejdřív sprchu.

TÝNA     -Oskare.

OSKAR   -Copak?

TÝNA     -Ještě ne.

OSKAR   -No… Tak ne.