Třetí díl… Asi
ROMAN -Děláš, jako kdybych já za to mohl.
KARLA -Počkej… Ty za to nemůžeš?
ROMAN -Prostě ji vyhodili z bytu. Nemohl
jsem ji přece nechat na ulici.
KARLA -Škoda, že nemá kamarádku nebo tak něco.
ROMAN -Její kamarádky nemají volnou postel. A
Markéta má problémy se zádama.
KARLA -Jo? Ale ty taky nemáš volnou postel, ne?
STANDA -Náhodou, já jsem moc rád, že si Roman našel
slečnu. A těch zad bych se nebál, on už ji srovná. Je to sice trošku narychlo
s tím bydlením, ale-
KARLA -Ty se do toho nepleť.
STANDA -Jenom jsem chtěl říct, že kvůli tomu děláš
zbytečný povyk, to je všechno.
ROMAN -Karlo, podívej se, hned jak si najdeme
nějaký byt, odstěhujeme se, slibuji.
KARLA -Odstěhujete? Oba?
ROMAN -Ano.
STANDA -Ahoj, můžu?
TÝNA -Jo, jen pojď dál.
STANDA -Díky.
TÝNA -Co je to tam za řev?
STANDA -Obávám se, že ten řev patří Karle, která se
snaží vysvětlit Romanovi, že stěhovat se s čerstvou přítelkyní do jednoho
bytu je blbost.
TÝNA -Takže jí pořád vadí ten včerejšek.
STANDA -To taky, ale Roman si s Markétou
hledají byt.
TÝNA -To je celkem ukvapené.
STANDA -Já vím.
TÝNA -Na druhou stranu, já s Oskarem…
STANDA -Vy dva nejste dobrý příklad.
TÝNA -A proč ne?
STANDA -Jste moc divní. A až moc si sedíte.
TÝNA -Budu to brát jako kompliment. A hele,
ticho.
STANDA -Možná se už pozabíjeli. Půjdu to
zkontrolovat. Děkuji za útočiště.
TÝNA -V
pohodě.
OSKAR -Ale, jestlipak to není naše nová
spolubydlící.
MARKÉTA -A-Ahoj.
OSKAR -Vypadá to, že se teď budeme potkávat
častěji. Měla by sis zvyknout.
MARKÉTA -Jo.
OSKAR -Vypadáš vyděšeně.
MARKÉTA -Jen jsem byla zamyšlená.
OSKAR -Aha. Pozdě z práce?
MARKÉTA -Z kostela.
OSKAR -Někdo umřel?
MARKÉTA -Ne.
OSKAR -Takže
nemusím smutnit kvůli Romanovi, že? I když, to by ses tvářila hůř. Ne, že bys
vypadala hrozně, jen… Unaveně. A šokovaně. Zamyšleně? Občas mám problém ujasnit
si, co je vhodné říct.
MARKÉTA -Chápu.
Chodím do kostela často.
OSKAR -I
v pondělí večer?
MARKÉTA -Když
potřebuji, tak ano.
OSKAR -A
co tam děláš?
MARKÉTA -Povídám
si.
OSKAR -Kněz
musí být opravdu milý chlapík.
MARKÉTA -Občas
si povídám i s ním, ano.
OSKAR -Tak
s kostelníkem? Hádám, že si vaříte čaj s rumem.
MARKÉTA -Ne,
to ne. Naše kostelnice nepije.
OSKAR -To
je mi líto.
MARKÉTA -Chodím
si povídat s bohem, víš?
OSKAR -Ach
tak. Je s ním sranda?
MARKÉTA -Možná
bys to měl taky někdy zkusit.
OSKAR -No,
víš… Mně stačí Týna. A hele, naše dveře. To by jeden nevěřil, jak vysoko
bydlíme, že?
MARKÉTA -Mohli
jsme jet výtahem.
OSKAR -Ale
to je nuda. Nevíš, kam jsem dal klíče?
MARKÉTA -Já
odemknu.
OSKAR -Ty
máš vlastní klíče? No jo, bydlíš tady. Ahoj, je někdo doma?
TÝNA -Ahoj.
MARKÉTA -Ahoj.
OSKAR -Kde
jsou všichni?
TÝNA -Standa
se pokouší uklidnit Karlu tím, že do ní lije vodku.
OSKAR -A kde jsou?
TÝNA -Šli pro nové láhve. No a Roman je u
sebe.
OSKAR -To vysvětluje proč Markéta tak rychle
zmizela.
TÝNA -Ty ses s ní potkal, že?
OSKAR -Ano, před vchodem do domu.
TÝNA -A mluvil jsi na ni celou cestu?
OSKAR -Trochu jsme si povídali.
TÝNA -Ty jsi mluvil a ona poslouchala?
OSKAR -Je to možné. Proč?
TÝNA -Mohlo by to vysvětlovat pravý důvod
jejího rychlého zmizení. Ani ne nevyzula.
OSKAR -Třeba na to není zvyklá.
TÝNA -Neřekla bych. Vypadá na velmi slušně
vychovanou dívku.
OSKAR -Takže myslíš, že se časem vrátí, aby dala
boty do botníku?
TÝNA -Ano. Zcela určitě. Co to děláš?
OSKAR -Přines mi prosím tě tu svítilnu
z pokoje. Jestli se chce Markéta vrátit, počkáme si na ni.
TÝNA -Víš, občas si říkám, jestli mi tě někdo
nezastřelí v rámci očisty města od divných nápadů. Ale pak nad tím vždycky
mávnu rukou.
OSKAR -A
právě proto tě miluji.
OSKAR -Dobře.
TÝNA -Tišeji.
OSKAR -Dobře, vypadá to, že si dám ještě čaj.
TÝNA -Před spaním?
OSKAR -Nějaký hezký bez kofeinu, teinu a
alkoholických přídavků?
TÝNA -Dobře. Uvař mi taky jeden.
OSKAR -Jistě, slečno.
TÝNA -A neprobuď nikoho.
OSKAR -Prosím?
TÝNA -Říkám, abys-
OSKAR -Neslyším tě.
TÝNA -Tak pojď blíž. Nepro- Ty…
OSKAR -Copak?
TÝNA -Jen aby ses dostal do kuchyně.
OSKAR -Neboj se. Aspoň budu o to dřív zase
zpátky.
TÝNA -Dobře.
OSKAR -Hm.
TÝNA -To už jsi zpátky?
OSKAR -Říkají mi Flash, baby. Myslím, že čas si
dnes už nedáme.
TÝNA -Proč ne?
OSKAR -Podívej se sama.
TÝNA -Co může… A sakra.
OSKAR -No právě.
TÝNA -To není tak, jak to vypadá, že?
OSKAR -Já se nemůžu rozhodnout, jak chci, aby to
vypadalo.
TÝNA -Tohle jsme neviděli.
OSKAR -Ne, určitě se nám to jen zdá.
TÝNA -A nebudeme o tom mluvit.
OSKAR -Ale je divné, že se to zdá nám oběma.
TÝNA -Třeba se to zdá jen mně.
OSKAR -A já se ti taky zdám? Proč to nemůže být
naopak?
TÝNA -Protože
jsem pořád oblečená.
ROMAN -Dobré ráno.
KARLA -Ehm, ahoj.
ROMAN -Dnes nějak pozdě.
KARLA -Jo. Totiž, asi jo, no.
ROMAN -Copak, děje se něco?
KARLA -Ale ne. Já jen tak.
ROMAN -Řekla bys mi, kdyby něco, že ano?
KARLA -Jistě.
ROMAN -Protože jsme přátelé.
KARLA -Protože, ano.
ROMAN -Dobře. Dáš si kafe?
KARLA -Ne. Ještě jsem se nerozhodla.
ROMAN -Fajn. Tak já… Já už jdu.
KARLA -Jo, ahoj.
ROMAN -Ale myslel jsem to vážně.
KARLA -Tak jo, už běž. Ach jo.
STANDA -Dobré rá- Ah, to jsi ty.
KARLA -Ano. Já.
STANDA -Já jenom… Dáš si kafe?
KARLA -Ještě nevím.
STANDA -Tak já ho udělám víc. Kdyby náhodou.
KARLA -Jo. Poslyš, to…
STANDA -Já vím. Divné.
KARLA -Strašně divné.
STANDA -Hrozně divné.
KARLA -Radši
si hlídej to kafe.
MARKÉTA -Co ten 34?
ROMAN -Jo, proč ne?
MARKÉTA -To jsi říkal u toho posledního taky.
ROMAN -Líbil se mi.
MARKÉTA -Líbí se ti všechny.
ROMAN -Ten 64 ne. Je moc malý.
MARKÉTA -My si velký pořídit stejně nemůžeme.
ROMAN -Zatím ne. Ale budeme moct.
MARKÉTA -Jak?
ROMAN -No, když nás tam bude víc.
MARKÉTA -Jenomže dneska je velmi obtížné sehnat dobré
spolubydlící.
ROMAN -Náhodou, ti současní-
MARKÉTA -Jsou hrozní.
ROMAN -Nejsou.
MARKÉTA -Je to jako s vůněmi, zlato. Nos stále
vnímá, ale mozek už to časem ignoruje.
ROMAN -Za to může ta hádka, že?
MARKÉTA -Ano, ta taky. A podívej se, co dělají.
ROMAN -Co dělají?
MARKÉTA -Chovají se divně, nechávají všude nepořádek.
A ten jeden si pořád dělá z něčeho srandu.
ROMAN -To bude Oskar.
MARKÉTA -Ale život je vážná věc!
ROMAN -On je takové přerostlé dítě.
MARKÉTA -Jenomže to je nebezpečné. Jsem ráda, že se
budeme stěhovat.
ROMAN -Já taky.
MARKÉTA -Už jsi přemýšlel nad tím, o čem jsme se
bavili večer?
ROMAN -Ano, přemýšlel. Ale myslím, že budu
potřebovat víc času.
MARKÉTA -Je to obtížné rozhodnutí, chápu.
ROMAN -Děkuji.
MARKÉTA -Mně nemusíš děkovat. Je normální, že sis
zvykl na pohodlnější život.
ROMAN -No, to ano. Poslyš, budu muset končit.
Ještě si zavoláme, ano?
MARKÉTA -Miluji Tě.
ROMAN -Já
tebe.
OSKAR -Ahoj.
STANDA -Ne!
OSKAR -Co se děje?
STANDA -Ty to víš.
OSKAR -Já vím věcí.
STANDA -Ale tohle bys vědět neměl.
OSKAR -Takových věcí vím právě nejvíc.
STANDA -Ale… Ty víš, o čem mluvím.
OSKAR -Začínám být průhledný?
STANDA -Trochu.
OSKAR -Je to tím pohledem, že?
STANDA -Ano.
OSKAR -Budu na tom muset nějak zapracovat. Co
kdybychom sem koupili větší zrcadlo?
STANDA -Ta věc, ta se nestala.
OSKAR -Proč mám pocit, že se nedržíš tématu?
STANDA -Já teda nevím, co přesně se stalo, ale vím,
že to hlavní se nestalo.
OSKAR -To hlavní? Jo, jistě. Došly pomeranče, co?
STANDA -Jaké pomeranče?
OSKAR -A já jsem doufal, že jsem pronikl do tajů
tvé řeči.
STANDA -Ty mi nechceš rozumět, že?
OSKAR -Pochopil.
STANDA -Takže-
OSKAR -A už o tom nemluv, pokud chceš, abych
zůstal zticha.
STANDA -Třeba-
OSKAR -Myslím tím zůstal zticha před ostatními.
STANDA -Aha.
OSKAR -Jen doufám, že sis to nějak vyřešil.
STANDA -Ano.
OSKAR -To je dobře. Aspoň tě nebude nic strašit,
až si půjdeš v noci pro sklenici vody.
STANDA -Já v noci vodu nepiju.
OSKAR -Jo, já vím.
STANDA -Tak jsem to nemyslel.
OSKAR -To nevadí. Hlavní je, že jsme si rozuměli.
STANDA -Teď se tváříš jako spiklenec.
OSKAR -Opravdu?
STANDA -Ale no tak.
OSKAR -Já se tvářím úplně normálně.
STANDA -Tak proč ti nevěřím?
OSKAR -To je tvoje věc. Stejně jako to…
STANDA -Co? To to nebo něco jiného?
OSKAR -Jestli přijdeš pozdě do práce nebo ne.
STANDA -Sakra!
ROMAN -Ahoj. Můžu?
OSKAR -Ale jo, jistě.
TÝNA -Nechystali jsme se nic dělat.
OSKAR -Aspoň ne nic špatného.
ROMAN -Tak já-
TÝNA -Pojď zpátky.
ROMAN -Co?
OSKAR -Už Týně nestačím.
TÝNA -Dobře, teď je mu jasné, že kecáš.
OSKAR -Jemu možná jo, ale co mně?
TÝNA -Co jsi potřeboval?
ROMAN -Totiž, tohle je asi vaše.
TÝNA -Strážná věž?
ROMAN -Je tam toho víc, ale mám zakázáno na to
sahat.
TÝNA -Kde je toho víc?
ROMAN -Na stole.
TÝNA -Oskare, víš, co jsem ti říkala o nošení
podobných blbostí domů, že ano?
OSKAR -Ano, madam.
TÝNA -A nesměj se tak pitomě.
OSKAR -Jistě. Omlouvám se, madam.
ROMAN -No?
OSKAR -No co?
ROMAN -Můžeš si to odnést sem?
OSKAR -Proč?
ROMAN -Markéta je… Nelíbí se jí to.
OSKAR -Škoda. Bral jsem to jako dar na uvítanou.
ROMAN -Cože?
OSKAR -No ano. Pod tou hromadou je i bible.
TÝNA -Hromadou? Kolik toho- Panebože!
OSKAR -Ale kdybys viděla, jakou měli radost.
TÝNA -On si to hned uklidí. A řekni Markétě,
že je nám to líto.
ROMAN -Dobře, díky.
TÝNA -To budeme muset zítra vyhodit.
OSKAR -Aspoň mám co číst před spaním.
TÝNA -Žádné citování nahlas.
OSKAR -Neboj.
TÝNA -Já to myslím vážně.
OSKAR -Vždyť říkám, že se nemusíš bát.
TÝNA -Když se směju, nezaspím.
OSKAR -Tak počkej, mám nebo nemám číst?