Opětovně udiven lidmi. Ještě že mám mp3 přehrávač, fungující
sluchátka a alba Pink Floyd/Cult of Luna (že to nejde dohromady? Ha, jde…),
takže se můj údiv povětšinou netýká řeči. Jinak by tento blog byl doslova
zavalen články, jejichž obsah by za normálních okolností předaly mé hlasivky
jakémukoli posluchači, pravděpodobně vločce. Proč bych nemluvil? Nepozorní se
vrátí na začátek a já si zatím vyleštím špičku boty.
Představte si
situaci: Stojíte na přechodu, stejně jako dalších sedm osob. Před vámi
svítí červená a poslední auta opouští křižovatku. Všichni chodci čekají na
zelenou. Najednou se objeví někdo, většinou osoba mužského pohlaví, kdo se
odvážně vrhne do vozovky a přejde ještě na červenou. To je jakýmsi signálem i
pro ostatní, a tak se pět, šest lidí rozhodne ignorovat barvy, přejde a ještě
se u toho tváří, jako kdyby nikdy na nic nečekali. Co je hlavním důvodem takového
jednání? Je to Aha, takže už se mi nic
nestane a můžu přejít nebo spíš Tak
počkat, on přejít může a já ne? anebo je za tím něco úplně jiného?
Jiná situace:
Jdete po ulici a míjí vás trolejbus/šalina/autobus. Míří na zastávku. Vyložit,
naložit a pokračovat v cestě do někam. Najednou se proti vám vyřítí člověk
(muž, žena, dítě, na tom nezáleží). Tento člověk se zoufale snaží dostat do
zmiňovaného dopravního prostředku, který je už mimochodem plný jiných lidí.
Vámi pozorovaná osoba vypadá, jako kdyby se pokoušela o světový rekord v běhu
na šedesát metrů. Vidíte ji, jak přibíhá k zastávce, vtom se dveře vozidla
zavírají a ono ujíždí. Než si běžec (či běžkyně) stihne pořádně vydechnout, je
zde nový vůz, on/a nastupuje a odjíždí. Je v tom nějaký skrytý smysl? Něco
jako Na šalinu v dopravní špičce
dobíhati budeš?
Zkuste si představit
další situaci: Jdete po chodníku. Nezáleží na počasí, ale dejme tomu, že je
mírně zataženo, teplota kolem tří stupňů a vy už se těšíte na mráz. Na své
trase musíte projít kolem zastávky městské hromadné dopravy. Jak známo, na
podobných místech se často shromažďují cestychtivé osoby. Chodník je poměrně
široký, takže by neměl být problém vyhnout se jim. Jenomže v davu vládne
anarchie. Někteří čekají u krajnice, jiní u zdi domu a některým se líbí
uprostřed chodníku. Je to sice zábava, kličkovat mezi lidmi (zvláště blíží-li
se jejich vytoužený dopravní prostředek a vy nevíte, kam se pohnou), ale někdy
může podobná situace lézt na nervy.
A konečně poslední
situace: Čekáte na vlak. Jste studenti, je pátek odpoledne a vy se chystáte
na cestu domů. Přijdete na nádraží, koupíte si lístek (ve městech to naštěstí
ještě jde), zjistíte, odkud že by měl váš vlak odjíždět, vydáte se na příslušné
nástupiště, a čekáte. Můžete se klidně čas od času podívat na hodinky. Ovšem vy
nejste jediní budoucí cestující. Ba ne, nástupiště je plné vašich kolegů a
kolegyň. Hlas oznamuje blížící se vlak a zanedlouho už ho vidíte na vlastní
oči. Dav se hýbe směrem k vozům. Vlak zastavuje a často neviditelné ruce
otevírají dveře do vytoužených prostor osobních vagonů. Dav se snaží rozpadnout
na jednotlivce či skupinky hledající své místo k sezení (později často i
ke stání), ale ejhle, dovnitř se nelze dostat. Je třeba nejprve pustit ty,
kteří již mají cestování za sebou. Dotyční lidé vystupují i se svými zavazadly
z vlaku a snaží se přemístit k podchodu. Musí se přitom doslova
protlačit skrze řady těch, kteří mohou v příštích vteřinách zemřít
strašlivou smrtí, nenastoupí-li do vlaku. Nezáleží na tom, kam si jako zákazník
Českých Drah (bohužel nemám moc na výběr) stoupnu, vždycky se najdou tací,
kterým dělá problém pochopit, že ten vlak pravděpodobně nepřijel prázdný a že
občas chtějí lidé i vystupovat.
Je mi naprosto jasné, že zmiňované situace nejsou nikterak
jedinečné. A možná, že též dělám některé věci špatně. Ale přesto se nedokážu
divit zrovna těm situacím, které jsou pro velkou část obyvatel (bavíme se
pochopitelně o této republice, nemohu podobně hodnotit chování lidí jinde)
typické.