Karla

Ač nerad, musím vás upozornit, že události v tomto dialogu budou mít příště menší dohru… Těšte se.

KARLA           -Kruci.

VLAĎKA         -Děje se něco?

KARLA           -Ale nic, vůbec nic. Do prdele.

VLAĎKA         -Karlo-

KARLA           -To bude dobré. Jen… Potřebuju trochu času.

VLAĎKA         -Mohla bych ti pomoct?

KARLA           -Jistěže. A potom se zase budete všichni bavit na můj účet, co?

VLAĎKA         -O čem to mluvíš?

KARLA           -Nedělej se, Libor mi o tom řekl.

VLAĎKA         -Libor je idiot.

KARLA           -No a co? Aspoň není falešný.

VLAĎKA         -Tsss. Jenom jsem ti chtěla pomoct.

KARLA           -Tak nepomáhej. Zvládnu to sama. Klidně běž zase předstírat práci.

VLAĎKA         -Jak myslíš, Karlo, jak myslíš. Naprosto jsi mě zesměšnila, to je fakt. A mimochodem, seknul se ti papír v tiskárně.

KARLA           -Kruci.

VLAĎKA         -Děje se něco?

KARLA           -Ale nic, vůbec- Do prdele!

VLAĎKA         -Počkej, takhle to nevytáhneš.              

KARLA           -Proč se to musí stát zrovna teď?

VLAĎKA         -Můžu ti pomoct?

KARLA           -Jsi hodná, ale radši zavolám Petra. Je za to koneckonců placený. A stejně toho máš určitě moc.

VLAĎKA         -To mám. Je to teď –uhú- naprosto šílené. Pomalu si tu kancelář stěhuju domů. Řeknu ti, Ruda z toho šílí. A ne jen kvůli tomu, že v té kanceláři je se mnou i Staňka. Aha-ha-ha-ha.

KARLA           -Tu si taky bereš domů?

VLAĎKA         -Jakože občas mám ten pocit. Pořád mi volá a ptá se na něco. Jestli se mi nechce do kavárny a takové věci. Já bych ráda, ale mám i tak dost práce a s Rudou se pořádně nevidíme… Už by si měla najít chlapa a dát pokoj.

KARLA           -Je to možné.

VLAĎKA         -Neměli bychom ji někam vzít nebo tak něco?

KARLA           -A pomohlo by to?

VLAĎKA         -Aspoň bychom věděli, jak špatně na tom doopravdy je.

KARLA           -Tak fajn.

VLAĎKA         -A co ty, něco nového?

KARLA           -Víš, že ani ne? Poslyš, Petr mi to nebere, ale já musím stejně ještě zajít do účtárny, tak se za ním stavím. Uvidíme se potom.

VLAĎKA         -Jasně. Pozdravuj Marušku. Že se za ní ještě dneska stavím, jestli mi ten magor zase nedá nějakou práci navíc.

KARLA           -Dobře.

KARLA           -Dobrý den.

LIDUŠKA        -Á, to jste vy, slečno Karlo.

KARLA           -Ano, zase já.

LIDUŠKA        -Tak, co tady máme dneska.

KARLA           -Jen takový malý nákup.

LIDUŠKA        -Vidím, že se chystáte na hostinu.

KARLA           -Ale to víte, musím se čas od času vytáhnout.

LIDUŠKA        -Dobře děláte, Karlo. Dobré jídlo je základ.

KARLA           -Jistě.

LIDUŠKA        -Je to všechno?

KARLA           -Ano.

LIDUŠKA        -Dvě stě sedm korun poprosím… Tak, děkuji.

KARLA           -Nashledanou.

LIDUŠKA        -Nashle.

OSKAR          -No schválně, co myslíš?

STANDA         -Já už nemyslím nic.

OSKAR          -Karlo?

KARLA           -Ahoj.

STANDA         -Ahoj.

KARLA           -Co se děje?

STANDA         -Měla bys utéct.

KARLA           -A proč?

STANDA         -Oskar se zase ptá.

KARLA           -Ach jo.

OSKAR          -Co je špatného na pár neškodných otázkách?

STANDA         -Víš, Oskare, ono to není nikdy pár otázek. A už vůbec ne neškodných.

OSKAR          -Jsem jenom zvědavý.

STANDA         -Ale do tohoto ti nic není.

KARLA           -Přišla jsem o něco?

STANDA         -Ale, Oskar by chtěl vědět, jak přesně Iveta vypadá.

KARLA           -To bych taky chtěla vědět.

STANDA         -Jenomže já nevím.

OSKAR          -A kdo to má vědět?

STANDA         -Prostě je hezká.

OSKAR          -Jak si představuješ hezkou dívku, Karlo?

KARLA           -Já? Proč já?

OSKAR          -No, abychom věděli, z čeho vycházet.

KARLA           -Proč nevycházíš ze svých představ?

OSKAR          -To bych si myslel, že se Standa po nocích líbá s Týnou.

KARLA           -Aha.

OSKAR          -Takže?

KARLA           -Proč bych vám měla říkat něco takového? Já se po ženských nedívám.

OSKAR          -Ale představ si, že se díváš. Jaká by se ti líbila?

KARLA           -Nevím.

OSKAR          -Vždyť musíš mít nějakou představu. A kdoví, třeba máte se Standou stejný vkus.

KARLA           -Myslíš?

OSKAR          -Můžeš se Ivety zeptat, jestli nemá bratra.

KARLA           -Ne, díky, já nepotřebuji, aby mě Standa seznamoval.

OSKAR          -No, kdyby sis to rozmyslela…

STANDA         -Nešel jsi náhodou původně zase pracovat?

OSKAR          -Jo, jasně. Asi jsem něco na ten způsob chtěl. Zvláštní.

STANDA         -Ach jo.

OSKAR          -Ještě by to mohlo být horší.

STANDA         -Nestraš.

KARLA           -Stando, jdeš někam dneska večer?

STANDA         -Proč?

KARLA           -Ale, mám chuť na koláč a nevyplatí se mi dělat ho jen pro sebe.

STANDA         -Promiň, já dnes už něco mám.

KARLA           -A co?

STANDA         -No… Jdu se napít a tak.

KARLA           -Iveta?

STANDA         -Jo…

KARLA           -Týno, máš chvilku?

TÝNA            -Ano. Co potřebuješ?

KARLA           -Co bys dělala, kdyby ses bála, že nejsi normální?

TÝNA            -Já ani nevím, jestli normální jsem.

KARLA           -Jsi.

TÝNA            -Děkuji, to je uklidňující.

KARLA           -A co bys dělala, kdyby ses bála, že nejsi normální v otázce vztahu?

TÝNA            -To jako kdyby můj přítel nebyl normální?

KARLA           -Tak nějak.

TÝNA            -Oskar.

KARLA           -Co?

TÝNA            -Chodím s Oskarem.

KARLA           -Aha. No jo, promiň. Jaké to je?

TÝNA            -Co přesně?

KARLA           -Vlastně nic. Víš, asi už toho mám plné zuby.

TÝNA            -Čeho?

KARLA           -Všeho. Snažila jsem se dokázat si, že jsem normální, ale očividně nejsem.

TÝNA            -Můžeš být konkrétnější?

KARLA           -Asi moc ne.

TÝNA            -Tak to ti, obávám se, asi nepomůžu.

KARLA           -To nevadí. Děkuji.

TÝNA            -Á, tady jsi.

OSKAR          -Zase jsem o něco přišel?

TÝNA            -Jako vždycky.

OSKAR          -A neřeknete mi…

TÝNA            -Ne. Ale můžu tě zneužít.

KARLA           -Tak já-

TÝNA            -Ne, já jen potřebuji, aby zašel do obchodu.

KARLA           -Tak to jo.

OSKAR          -Řekl bych tak to ne, ale místo toho raději požádám o seznam.

KARLA           -Jak to děláš?

TÝNA            -To víš, mám své způsoby.

KARLA           -Naučíš mě to?

TÝNA            -Jistě. Ale důležité je, na koho přesně to chceš použít.

KARLA           -Hm…

OSKAR          -Můžu-

TÝNA            -Ani slovo. Nechceme být dotěrní.       

OSKAR          -Tak ne.

KARLA           -Já vlastně taky musím ještě něco koupit.

TÝNA            -Stačí říct, Oskar je dnes hodný, že?

OSKAR          -Jistě, dnes hodný, zítra hodný… On je Oskar totiž hodný pořád.

TÝNA            -Samozřejmě.

KARLA           -To ne, já tam zajdu. Stejně se chci projít.

OSKAR          -To je fajn. Můžeme jít spolu.

KARLA           -Tak jo.

TÝNA            -Ale pozor, Oskar je tento týdne obzvlášť zvědavý.

KARLA           -Neboj, já mu nic neřeknu.

OSKAR          -A já se nebudu na nic ptát.

TÝNA            -Proč vám ani jednomu nevěřím?

OSKAR          -Tak to netuším. Jen si skočím pro peněženku.

KARLA           -Hm, tady je docela dost lidí.

OSKAR          -Nejspíš sem vyrazili hned, jak se dozvěděli, že tady budu já.

KARLA           -Opravdu?

OSKAR          -No jistě. To víš, jsem slavný.

KARLA           -Kde?
OSKAR          -Všude. Jen to většina lidí zkouší ignorovat. Ale neboj, jednou se jim to nepovede.

KARLA           -Na to jsem zvědavá.

OSKAR          -Já taky.

KARLA           -A co vlastně teď píšeš?

OSKAR          -Tak různě. Opravdu o tom chceš slyšet?

KARLA           -Proč ne?

OSKAR          -Já jen, že tohle je nebezpečné téma. Jak začnu… A hele, čokoláda.

KARLA           -Tu ale nemáš na seznamu.        

OSKAR          -Týna stejně předpokládá, že ji koupím.

KARLA           -Aha.

OSKAR          -Jsme sehraní.

KARLA           -To vám závidím.

OSKAR          -Na tom nic není. Jen to chce tu správnou osobu.

KARLA           -Ta mi právě asi chybí.

OSKAR          -Neboj, máš nás.

KARLA           -Jo.

OSKAR          -Já vím, že na některé věci ti určitě nestačíme, ale jak říká klasik, všechno bude.

KARLA           -Kdo to řekl?

OSKAR          -Netuším. Od toho je to klasik, ne?

KARLA           -Asi.

OSKAR          -Tak, ještě cukr – toho taky není nikdy dost – a mám to. Co ty?

KARLA           -Já mám všechno.

OSKAR          -Takže vzhůru k pokladnám. Kruci. Že jsem si nevzal knížku.

KARLA           -To je v pořádku, Liduška se za chvíli objeví.

OSKAR          -Kdo?

KARLA           -Liduška. Jedna pokladní, známe se. Zrovna má pauzu, ale za chvíli…

PROD.           -Můžete si na vedlejší pokladnu.

KARLA           -A je to.

OSKAR          -Ty sem chodíš asi často, co?

KARLA           -Občas.

OSKAR          -Asi řeknu Týně, že začnu navštěvovat obchody častěji.

KARLA           -Dobrý den.

LIDUŠKA        -Á, to jste vy, slečno Karlo.

KARLA           -Ano, zase já.

LIDUŠKA        -Tak, co tady máme dneska.

KARLA           -Jen takový malý nákup.

LIDUŠKA        -A kdo je ten mladý muž?

KARLA           -To je Oskar.

LIDUŠKA        -Váš přítel?

OSKAR          -No-

KARLA           -Ano.

LIDUŠKA        -Šikovný.

KARLA           -To jo.

OSKAR          -Dobrý den. Omlouvám se, jsem dnes trochu vyvedený z míry. To víte, příliš mnoho nových informací najednou, mozek to všechno nestíhá. Například ta změna pracovní doby. Není to trochu blbé mít otevřeno tak dlouho?

LIDUŠKA        -Je i není. Tohle je ještě vaše?

KARLA           -Ano. Ale já si to vezmu zvlášť. Mám to do práce.

LIDUŠKA        -Ach tak. Chcete na to tašku?

OSKAR          -Ani ne, máme vlastní. Že ano, miláčku?

KARLA           -Jistě.

LIDUŠKA        -Tak, tři sta osmnáct.

OSKAR          -Prosím.

LIDUŠKA        -Děkuji.

LIDUŠKA        -A padesát tři.

KARLA           -Díky.

LIDUŠKA        -Já děkuji. A zase se někdy ukažte.

KARLA           -Určitě.

OSKAR          -Na shledanou.

KARLA           -Oskare…

OSKAR          -Tak, myslím, že asi svůj slib budu muset porušit.

KARLA           -Jaký slib?

OSKAR          -Dlužíš mi vysvětlení. A něco mi říká, že to nebude ledajaké vysvětlování.

KARLA           -Promiň.

OSKAR          -Nemusíš se omlouvat. Stačí, když mi o tom něco řekneš.

KARLA           -Když ona si Liduška myslí, že mám přítele. Tak nějak to jednou nadhodila a já jsem zrovna… Málem jsem jednoho měla, tak jsem jí řekla, že už s ním chodím nějakou dobu.

OSKAR          -Jakou dobu?

KARLA           -Asi tři roky.

OSKAR          -Tak to už se můžeš vdávat. A ten přítel se náhodou jmenuje jako já?

KARLA           -Liduška má špatnou paměť na jména. Pokud si k nim nemůže přiřadit obličeje.

OSKAR          -Aha. Teď už jen zbývá jedna důležitá věc. Proč?

KARLA           -Chtěla jsem být normální.

OSKAR          -A být bez partnera není normální?

KARLA           -Ne.

OSKAR          -Karlo, jsou důležitější věci. Já vím, že to zní pitomě, ale je to tak. Nemusíš se před nikým přetvařovat. Ti správní tě budou mít rádi i tak a ti ostatní… Ti tě nemusí zajímat.

KARLA           -Asi máš pravdu.

OSKAR          -Jistěže mám pravdu. Jen…

KARLA           -Ano?

OSKAR          -Myslíš, že bych se o to mohl podělit s Týnou?

KARLA           -Já jí to řeknu sama.

OSKAR          -Dobrá.

ROMAN          -Tak, jak vypadám?

STANDA         -Co já vím?

ROMAN          -To se na mne musíš nejdřív podívat.

STANDA         -Ale jo, vypadáš normálně.

ROMAN          -Kruci. Já jsem chtěl vypadat zvláštně.

STANDA         -Tak vypadáš většinou. Teď jsi to vylepšil.

ROMAN          -Myslel jsem to jinak. Chtěl jsem vypadat atraktivně.

STANDA         -Aha.

ROMAN          -To je všechno?

STANDA         -Ano. A můžeš být rád, že tady není Oskar.

ROMAN          -Děkuji pěkně.

STANDA         -A kam se vlastně chystáš?

ROMAN          -Za Karlou.

STANDA         -Karla šla ven.

ROMAN          -No právě.

STANDA         -A ví o tobě?

ROMAN          -Určitě. Sama mě zvala.

STANDA         -Ano?

ROMAN          -Jo, říkala mi o jedné restauraci.

STANDA         -Takže máte rande?

ROMAN          -Mohli bychom to tak nazvat.

STANDA         -Teda… To je docela překvapení.

ROMAN          -Ani ne. Vypadá to, že je do mne Karla už nějakou dobu zamilovaná.

STANDA         -A ty sis na to náhodou vzpomněl?

ROMAN          -Ne, to ne. Jen jsem si to předtím neuvědomoval, víš?

STANDA         -Aha.

ROMAN          -No nic, musím běžet, ať tam zbytečně nečeká. Měj se.

STANDA         -Ty taky.

ROMAN          -Tak.

KARLA           -Ahoj.

ROMAN          -Tady jsem.

MARTINA        -To je… Hezké.

KARLA           -To je Roman, můj spolubydlící.

MARTINA        -Aha. Ahoj.

KARLA           -Romane, tohle je Martina. Moje holka.

ROMAN          -Nazdar.

MARTINA        -Těší mě. Taky jdeš s někým na večeři?

ROMAN          -Ne, ani ne.

MARTINA        -A nechceš se k nám přidat?

ROMAN          -Ne, já totiž… Jenom jsem se přišel zeptat.

KARLA           -Ano?

ROMAN          -Nechala sis rožnuté v pokoji, mám ti zhasnout?

KARLA           -No… Určitě.

ROMAN          -Tak dobře. Nenechte se rušit, já už zase půjdu.

MARTINA        -Měj se, Romane.