Roman

Aneb kdo si počká...

KARLA      -To bylo divné.

MARTINA   -To teda bylo.

KARLA      -Nepamatuju se, že bych doma nezhasínala.

MARTINA   -O to vůbec nejde.

KARLA      -Nikdy předtím se mi to nestalo. Vždycky si dávám pozor. Můj taťka říkal-

MARTINA   -Karlo?

KARLA      -Ano?

MARTINA   -Já jsem tvoje přítelkyně?

STANDA    -Myslím to vážně, možná bychom tady teď neměli být.

OSKAR     -A kde bychom podle tebe být měli?

STANDA    -No… Já nevím. Ale někde jinde.

OSKAR     -Proč?

TÝNA        -Vždyť se na něj podívej.

STANDA    -No jo.

TÝNA        -Chudák.

OSKAR     -Běžte s tím chudákem někam.

TÝNA        -Romane?

OSKAR     -Vidíš, klidně může takhle sedět i u sebe.

TÝNA        -Romane? Stejně bychom ho neměli rušit.

OSKAR     -V čem?

TÝNA        -Dohrajeme to jinde.

STANDA    -Anebo jindy.

OSKAR     -Dejte s tím pokoj.

TÝNA        -Není to fér.

STANDA    -Dá si někdo kafe?

OSKAR     -Já si jdu číst.

TÝNA        -Oskare?

OSKAR     -Copak?

TÝNA        -Nechceš si číst tady? Kdyby Roman chtěl společnost…

OSKAR     -Však on by si řekl. Že jo, Romčo? Vidíš, řekl by si.

OSKAR     -To vypadá dobře.

TÝNA        -Těstoviny vypadají vždycky dobře.

OSKAR     -No jo, ale teď jsou jaksi… Ještě lepší. Alespoň vizuálně.

TÝNA        -Aha.

KARLA      -Ahoj. Co kuchtíte?

OSKAR     -Těstoviny, co vypadají dobře. Dělám Týně odborný dohled.

KARLA      -Jako kdyby ho potřebovala.

TÝNA        -Děkuji.

KARLA      -Nemáš zač. Co Roman?

TÝNA        -Pořád totéž.

KARLA      -To je blbé.

TÝNA        -Kdybychom aspoň věděli proč.

OSKAR     -No, to by bylo teprve něco.

TÝNA        -Nenapadá vás něco?

KARLA      -Ani ne. Vlastně vůbec ne.

TÝNA        -Škoda.

KARLA      -No, tak já už zase půjdu. Mám toho dneska nějak moc. Mějte se.

TÝNA        -Ahoj.

OSKAR     -Hm.

TÝNA        -Copak?

OSKAR     -Ale nic. Jen jsem si vzpomněl, jak Standa mluvil o Romanovu odchodu.

TÝNA        -A?

OSKAR     -Podle všeho měl v plánu udělat si rande.

TÝNA        -Takže je za tím jeho mlčením ženská.

OSKAR     -Jo, Karla.

TÝNA        -On šel za Karlou?

OSKAR     -Tak, tak.

TÝNA        -Ale to by znamenalo…

OSKAR     -Přesně.

STANDA    -Co to je?

TÝNA        -Ukaž… To je zajímavé. Koupil sis to sám?

STANDA    -Ne.

OSKAR     -Můžu se podívat? Pěkné. A k čemu se to používá?

TÝNA        -Myslíš si totéž, co já?

OSKAR     -Asi jo.

STANDA    -Proč jsem dostal nafukovací ovečku?

OSKAR     -Třeba zrovna neměli beránka.

STANDA    -Já jsem nic takového nechtěl.

OSKAR     -Vědomě možná ne.

STANDA    -Ani nevědomě.

OSKAR     -Osoba, která ti tohle dala, je asi jiného názoru.

STANDA    -Všichni víme, kdo to byl.

OSKAR     -Ano? A kdo?

STANDA    -Nedělej se.

OSKAR     -Teď jsi mne zmátl.

STANDA    -Klidně si to můžeš nechat.

OSKAR     -Ba ne, ta ovečka je tvoje. Ale abys věděl, já jsem ji nekoupil.

STANDA    -Tak to byl tvůj nápad.

OSKAR     -Ne. Nemám s tím nic společného.

STANDA    -Proč ti nevěřím?

OSKAR     -Protože většinou organizuji podobné věci já. Jenomže teď ne. A vůbec, kdyby to byla moje práce a já bych nechtěl být prozrazen, tvářím se překvapeněji.

STANDA    -Takže to jsi nebyl ty?

OSKAR     -Ne.

STANDA    -Hm…

OSKAR     -Nezapomeň si tady ovečku.

STANDA    -Já-

OSKAR     -Přece ji nenecháš tady, když může být hezky schovaná tak, aby nikdo neměl chuť zpochybňovat tvou orientaci, hm?

STANDA    -A nechcete si to vzít vy?

TÝNA        -Ne, díky.

STANDA    -Tak fajn.

TÝNA        -Kolik to stálo?

OSKAR     -Moc ne. Doufám, že ji nebude používat.

TÝNA        -No, tak budeme doufat spolu.

OSKAR     -To zní dobře.

TÝNA        -Ahoj Romane.

OSKAR     -A tohle už míň.

TÝNA        -Romane?

OSKAR     -Nech mne hádat-

TÝNA        -Nemluví.

OSKAR     -Však ono ho to přejde.

TÝNA        -Jo? Kdy?

OSKAR     -Časem.

KARLA      -Myslíš na to, na co já?

TÝNA        -Nevím.

KARLA      -Dala bych si čokoládu.

TÝNA        -Počkej, jen si něco-

TÝNA        -Tak.

KARLA      -Co to bylo?

TÝNA        -Kontrolovala jsem, jestli je Oskar doma nebo ne.

KARLA      -Ty jsi to nevěděla?

TÝNA        -Ne.

KARLA      -Vážně?

TÝNA        -Opravdu.

KARLA      -Vypadáte jako nerozlučná dvojka.

TÝNA        -Nečteme si myšlenky.

KARLA      -To ti nevěřím.

TÝNA        -Nemusíš. Čokoládu? Totiž, to jsi měla říct ty.

KARLA      -Čokoládu?

TÝNA        -Ráda. Hm, tahle je skorooblíbená.

KARLA      -Jaká?

TÝNA        -Skorooblíbená. Když je, mám z ní radost, ale ne takovou, aby mi vydržela dýl než samotná čokoláda.

KARLA      -Zajímavá definice.

TÝNA        -Děkuji.       

KARLA      -Víš, občas se sama sebe ptám, jaká bys asi byla, kdybys nebyla s Oskarem.

TÝNA        -To je zvláštní nápad. Já ani nevím. Rozhodně bych nebyla taková, jaká jsem bývala před Oskarem. Kruci, to zní jako s letopočty, co?

KARLA      -Trošku. Ale nenapadá tě, jak by to vypadalo?

TÝNA        -Bez Oskara?

KARLA      -Jo.

TÝNA        -Nijak zvlášť jsem se tím nikdy nezabývala.

KARLA      -Takže jsi šťastná?

TÝNA        -To už je docela jiná otázka.

KARLA      -Nejsi?

TÝNA        -Na to je, obávám se, komplikovaná odpověď. Jsem šťastná, ale existují chvíle, kdy bych Oskara nejraději zabila.

KARLA      -To bychom občas rádi udělali všichni.

TÝNA        -Tak to hlavně nedělejte, jen ať se mnou hezky trpí.

KARLA      -Třeba si tě nezaslouží.

TÝNA        -Jako trest?

KARLA      -Ne, jako odměnu.

TÝNA        -Ani nad tím jsem nikdy nepřemýšlela. Jak tě to napadlo?

KARLA      -Já jen tak. Zrovna řeším podobné věci.

TÝNA        -Aha. S Roma-

KARLA      -Romane?

TÝNA        -Ahoj Romane.

KARLA      -Romane?

TÝNA        -Vypadá to, že nás ještě pořád ignoruje.

KARLA      -Romane?

TÝNA        -Oskar má možná pravdu. Měli bychom ho nechat, ať-

KARLA      -Romane! Romane, slyšíš? Otevři. Dělej, potřebuju s tebou mluvit. Romane!

ROMAN     -Co chceš?

KARLA      -Mluvíš.

ROMAN     -Jistě, že mluvím. Nejsem idiot. Ani teplý.

KARLA      -Tak o tohle jde?

ROMAN     -Ano, o co jiného by mělo jít?

KARLA      -Ty jsi naštvaný na mě, že-

ROMAN     -Ano.

KARLA      -Ani to neskrýváš.

ROMAN     -Ne.

KARLA      -To je vážné.

ROMAN     -Co chceš?

KARLA      -Vyřešit to.

ROMAN     -Nemám co řešit.

KARLA      -Ne?

ROMAN     -Ne, už jsem se rozhodl.

KARLA      -To teď čteš?

ROMAN     -Ne, to jsem četl.

KARLA      -Než ses rozhodl.

ROMAN     -Než jsem se rozhodl. Teď jsem rozhodnutý. A teď, když dovolíš, potřebuji si něco zařídit.

KARLA      -Jistě. Hodláš se pořád zlobit?

ROMAN     -Ale ne, já se nezlobím. Ani trochu. Jen si vážně potřebuji něco zařídit.

KARLA      -Tak prosím.

ROMAN     -Stojíš ve dveřích.

KARLA      -Stačí říct a nebudu.

ROMAN     -Nestůj ve dveřích. Ani u postele ne. Zamykám za sebou.

KARLA      -Potřebuješ si něco vyřídit jinde?

ROMAN     -Ano.

KARLA      -Tak jo.

KARLA      -No…

MARTINA   -No co? Jsem anebo nejsem?

KARLA      -Chtěla bys být?

MARTINA   -Přítelkyně? Holka na chození?

KARLA      -Ano.

MARTINA   -A ty?

KARLA      -Ano. A ty?

MARTINA   -Karlo…

KARLA      -Takže ne.

MARTINA   -Tak jsem to nemyslela.

OSKAR     -Dá si ještě někdo popcorn?

STANDA    -Vždyť už nemáme.

TÝNA        -On chce, aby někdo zašel do obchodu a nějaký přinesl, že jo?

OSKAR     -Mlčím. Zde je má tisková mluvčí.

KARLA      -Slyšela jsem, že jsi dostal dárek.

STANDA    -Běžte do háje.

OSKAR     -Už jsi ji použil?

STANDA    -Bez komentáře.

KARLA      -Hm.

STANDA    -Nepotřebuji takové věci, abyste věděli.

TÝNA        -Víme?

OSKAR     -Já nevím. Ty víš?

TÝNA        -Já už vůbec ne. Karlo?

KARLA      -Nevím nic.

TÝNA        -Tak vidíš.

STANDA    -Třeba už s někým chodím.

OSKAR     -Jenom třeba. A co se stalo s… Ivetou?

STANDA    -Neřeknu.

TÝNA        -Myslím, že jsem je nedávno slyšela.

OSKAR     -Ano? A měla jsi chuť recitovat?

STANDA    -Týno…

TÝNA        -Měla.

OSKAR     -Výborně, Stando, výborně.

TÝNA        -Děláš, jako kdyby to byl nějaký výkon.

OSKAR     -No, když to říkáš.

STANDA    -A není?

OSKAR     -Ona vás slyšela, já ne.

TÝNA        -Neslyšela jsem toho moc. Ale mám to na diktafonu.

STANDA    -Ty! On! Vy dva jste se neměli nikdy potkat.

TÝNA        -Na to už je asi pozdě.

KARLA      -Hlavně, že máš holku, ne?

OSKAR     -A co ty, Karlo?

KARLA      -Co já?

OSKAR     -Taky máš?

KARLA      -Holku? Ano, mám.

OSKAR     -Takže zbývá už jenom-

ROMAN     -Ahoj. Pamatujete si Markétu, že?