Máslo

Každý si dá…

STANDA     -Neviděla jsi máslo?

TÝNA          -Ne.

                   -

                   -

STANDA     -Vážně ne?

TÝNA          -Ne. Zkoušel ses dívat do lednice?

STANDA     -Lednice. Do háje.

TÝNA          -Co jsi říkal?

STANDA     -Ale nic. Jo, zkou- Není. Zkoušel jsem se dívat do lednice. To je jasné.

TÝNA          -Tak to zkus někde jinde.

STANDA     -No jo, ale kde?

TÝNA          -Co já vím? Kdybys byl máslo, kam bys šel?

ROMAN       -Dobré ráno.

STANDA     -Dobré.

TÝNA          -Nazdar.

STANDA     -Musíš to dělat?

ROMAN       -Co?

TÝNA          -Jenom se protahuje.

STANDA     -U něj není nic jenom tak.

TÝNA          -Jak myslíš.

TÝNA          -Ehm, Romane, co to máš…

STANDA     -Co zase provedl?

STANDA     -Ježiši.

ROMAN       -Není to tak, jak si myslíš.

STANDA     -Ty jsi spal s máslem?

ROMAN       -No, ano, spal. Ale nevěděl jsem o tom.

                   -

ROMAN       -Vážně ne. Šel jsem normálně spát a-

STANDA     -Víš co? Nechci to vědět.

ROMAN       -Ale opravdu.

TÝNA          -Romane, já to taky nechci vědět. Ale ne proto, že by mě to děsilo. Jen mi prosím řekni, s mlékem ses nemazlil, že?

ROMAN       -Ne.

TÝNA          -Paráda, udělám si kakao.

ROMAN       -A já bych se měl osprchovat.

STANDA     -Dělej si, co chceš, hlavně o tom nemluv nahlas.

                   -

                   -

TÝNA          -Nemusíš na něj být hned takový. Vždyť ti nic neudělal.

STANDA     -Zatím.

TÝNA          -Jak myslíš.

STANDA     -Týno?

TÝNA          -Copak?

STANDA     -Oskar ještě spí?

TÝNA          -Ne.

                   -

                   -

STANDA     -Aha.

TÝNA          -Co?

STANDA     -A mohla bys mu říct, ať jde sem?

TÝNA          -Nejspíš ano.

STANDA     -Fajn.           

                   -

                   -

                   -

STANDA     -A mohla bys mu to říct teď?

TÝNA          -Jak moc to spěchá?

STANDA     -No, říkal jsem si, že bych mohl třeba… Ještě jste Ivetu neviděli. A já nechci, aby ji Oskar vyděsil.

TÝNA          -Inu, jestli chceš, můžeš mu zavolat a zeptat se ho, jestli má plánu někoho děsit.

STANDA     -On není doma?

TÝNA          -Ne.

STANDA     -Tak brzo ráno?

TÝNA          -Pro někoho možná brzo, pro jiného… Pozdě.

STANDA     -Do háje.

TÝNA          -Když si pohneš, třeba to stihneš.

STANDA     -To ne. Mám prváky, musí si zvykat.

TÝNA          -Na to že chodíš pozdě? Oni si ještě nezvykli?

STANDA     -Jsou nějací pomalí. Poslyš, nemůžeš to Oskarovi vyřídit?

TÝNA          -Řekneš mu to potom sám. Já bych na to nejspíš zapomněla.

STANDA     -Tak jo, ahoj.

TÝNA          -Měj se.

TÝNA          -Ahoj.

KARLA        -Týno?

TÝNA          -Co?

KARLA        -Co tady děláš?

TÝNA          -No, šla jsem si udělat svačinu.

KARLA        -Nebýváš většinou v pondělí v práci dýl?

TÝNA          -Mám dovolenou.

KARLA        -Aha. To se máš.

TÝNA          -Že jo?

KARLA        -A co máš přes dovolenou v plánu?

TÝNA          -Celý týden budu číst.

KARLA        -Ty máš dovolenou celý týden a chceš číst? Není to plýtvání?

TÝNA          -Ne, drahá Karlo, není.

KARLA        -Teda, já bych taky četla, ale nemám na to čas.

TÝNA          -A co sleduješ?

KARLA        -Já ani nevím. Mám to jen tak puštěné.

TÝNA          -Aha.

KARLA        -Myšlenkama jsem pořád v práci. Máme toho teď hodně.

TÝNA          -Musíš vydržet, bude líp.

KARLA        -To ne, je jen hůř a hůř.

TÝNA          -Jak myslíš.

KARLA        -Víš, myslím, že prožívám nějakou krizi.

TÝNA          -No jo, to je klidně možné. Salám?

KARLA        -Cože?

TÝNA          -Mně v krizových situacích pomáhá jídlo.

KARLA        -Ale to není zdravé.

TÝNA          -Ne všechno, co nám pomáhá, je zdravé. To mě naučil Oskar. I když mám dojem, že tím jen chtěl omluvit některé své zlozvyky.

KARLA        -Týno?

TÝNA          -Copak?

KARLA        -Myslíš, že bych měla k někomu zajít?

TÝNA          -Tak v tom ti neporadím. Nerada chodím po návštěvách.

KARLA        -Tak jsem to nemyslela.

TÝNA          -No nic, tak já se jdu zase vrhnout na beletrii. Na.

KARLA        -Co to je?

TÝNA          -Udělala jsem ti taky housku. Třeba ti to pomůže.

IVETA         -Co je?

STANDA     -Nic, já jen tak.

IVETA         -Stančo, děje se něco?

STANDA     -Ne.

IVETA         -Tak proč to teda děláš?

STANDA     -Jen tak. Baví mě to.

IVETA         -A neměl bys mít k podobným věcem nějaký důvod?

IVETA         -No co je? Nemusíš hned přidávat.

STANDA     -Pro… Promiň. Vždyť je to jen smích.

IVETA         -To teda není. Střízlivý se nikdy tak nesměješ.

STANDA     -Já nejsem opilý.

IVETA         -Ne?

STANDA     -Jsem veselý.

IVETA         -To vidím.

STANDA     -Ivetko…

IVETA         -Co je?

STANDA     -Ivetko…

IVETA         -Co prosím tě?

STANDA     -Miluju tě.

IVETA         -To je mi jasné. Pojď už, jsem unavená.

STANDA     -A jsi moc unavená?

IVETA         -Nejdřív potřebuju sprchu.

STANDA     -Ohó, ty víš, jak na mě!

IVETA         -Stando, kam teď?

STANDA     -Rovnou do koupelny!

IVETA         -Myslím kam teď na křižovatce. Nevím, kudy se k vám přesně jde.

STANDA     -K nám?

IVETA         -Ano.

STANDA     -Proč k nám?

IVETA         -Zapomněla jsem si doma klíče.

STANDA     -Aha. A co budeme dělat?

IVETA         -Navrhnul jsi mi, že můžu přespat u vás.

STANDA     -No jo, já vím.

IVETA         -Jestli to je ale problém…

STANDA     -Kolik je vlastně hodin?

IVETA         -Tři čtvrtě na dvě.

STANDA     -No vidíš. Žádný problém.

IVETA         -Neměl bys tolik pít.

STANDA     -Nepiju. Jsem veselý.

IVETA         -No jo.

                   -       

IVETA         -Jdeme teda?

STANDA     -Jo. Jo.

IVETA         -A nezpívej prosím tě.

TÝNA          -Ahoj.

STANDA     -Panebožetýnoahoj. Ahoj. Co tady děláš?

TÝNA          -Byla jsem na záchodě.

STANDA     -Tam jdu taky.

TÝNA          -No jo.         

STANDA     -Copak?

TÝNA          -Promiň, musím se usmívat.

STANDA     -Proč? Ale ne…

TÝNA          -Ale ano.

STANDA     -Já za to nemůžu.

TÝNA          -Jistě.

STANDA     -To Iveta.

TÝNA          -Vidíš. A když něco podobného říkám já, nevěříš mi.

STANDA     -No… A byl jsem hodně slyšet?

TÝNA          -Jenom na chodbě.

STANDA     -Opravdu?

TÝNA          -A možná jsi nebyl slyšet vůbec.

STANDA     -To nechápu.

TÝNA          -Nemusíš to chápat. Stačí, když mi zítra přineseš čokoládový dort. Ale nějaký pořádný. Dobrou noc.

IVETA         -To bylo hezké.

STANDA     -Pššt.

IVETA         -Musím říct, že snídani až do postele jsem dlouho nedostala.

STANDA     -Jo.

IVETA         -Jen je škoda, že nemáte máslo.

STANDA     -Je. Ale teď prosím ticho, ať nikoho-

IVETA         -Nevzbudíte?

STANDA     -Do prdele.

OSKAR       -Dobré ráno i tobě, Stando.

IVETA         -Ahoj Oskare.

OSKAR       -Ahoj Iveto.

IVETA         -Co tady děláš?

OSKAR       -Bydlím. A ty?

IVETA         -Přespala jsem tady.

STANDA     -Tak počkat, vy dva se znáte?

IVETA         -Ano.

STANDA     -Jak?

OSKAR       -Nijak zvlášť, co?

IVETA         -Ne, jen tak od vidění. Ještě pořád píšeš?

OSKAR       -Občas.

IVETA         -A pořád to samé?

OSKAR       -Už moc ne. Začínalo mě to nudit.

STANDA     -Ale…

IVETA         -Copak, Stančo?

OSKAR       -Stančo?

IVETA         -Asi bych už měla jít. Kamarádka už by měla být doma.

STANDA     -Mám Tě-

IVETA         -Nemusíš. Myslím, že máš i tak dost práce. Tak zatím.

STANDA     -Pa, zlato.

IVETA         -Oskare…

OSKAR       -Iveto…

                   -

OSKAR       -Pa, zlato?

STANDA     -Nech toho.

OSKAR       -Jen jsem zopakoval tvá vlastní slova.

STANDA     -Prostě si tak říkáme.

OSKAR       -Dobře. Mně do toho koneckonců nic není.

STANDA     -To máš pravdu.

OSKAR       -Pokud ovšem nemáš v plánu začít tak oslovovat i ostatní.

STANDA     -Neboj.

OSKAR       -To je dobře, Stančo.

STANDA     -Nech toho. Radši mi řekni, odkud se s Ivetou znáš.

OSKAR       -To bych moc rád, ale už musím jít.

STANDA     -Kam?

OSKAR       -Do své kanceláře.

STANDA     -Ty máš kancelář?

OSKAR       -Ano.

STANDA     -Kde?

OSKAR       -To je tajné.

STANDA     -Ano?

OSKAR       -Jistě. Jako tajný agent musím mít tajnou kancelář, ne?

ROMAN       -Ahoj.

STANDA     -Nazdar.

OSKAR       -Dobré ráno. Co to máš ve vlasech?

ROMAN       -Praskl mi jogurt.

OSKAR       -Tak, pánové, u toho bych teď moc rád byl, protože soudě dle Standova pohledu, tohle bude stát za to. Jenomže vážně už musím jít. Jo, abych nezapomněl, Romane?

ROMAN       -Ano?

OSKAR       -Kdybys přišel o chvíli dřív, potkal by ses s Ivetou.

ROMAN       -Standovou Ivetou?

OSKAR       -Spíš je to naopak, ale ano. No, mějte se.

                   -

STANDA     -Ach jo.

ROMAN       -Takže?

STANDA     -Co?

ROMAN       -Jaká vlastně Iveta je?

STANDA     -Hezká.

ROMAN       -A dál?

STANDA     -Nebudu ti nic říkat. Rozhodně ne, když máš ve vlasech tvaroh.

ROMAN       -Jogurt.

STANDA     -To je fuk.

ROMAN       -Ale no tak, Stando.

STANDA     -Nepřibližuj se!

ROMAN       -Tak mi o Ivetě něco řekni. 

STANDA     -Budeš si udržovat tuto vzdálenost?

ROMAN       -Půjdu ještě kousek dál od tebe, co ty na to?

STANDA     -Tak se ptej.

KARLA        -Ahoj. Můžu?

ROMAN       -Jistě.

KARLA        -Jenom si vezmu kartáček. Co to děláš?

ROMAN       -Čistím si nehty. Je hrůza, co všechno se pod ně dostane.

KARLA        -To znám.

ROMAN       -Máslo, jogurt, tavený sýr…

KARLA        -Cože?

ROMAN       -Asi jsem náměsíčný.

KARLA        -Opravdu?

ROMAN       -Ano. Vždycky se ráno probudím a zjistím, že jsem spal s nějakou potravinou.

KARLA        -To je zvláštní.

ROMAN       -Jo, to mi povídej.   

KARLA        -A pokaždé je to mléčný produkt?

ROMAN       -Jo. Proč? Myslíš, že mi tím chce tělo naznačit, že mi chybí vápník?

KARLA        -No, já jsem spíš myslela, jestli ti náhodou nechybí ženská prsa.

ROMAN       -To je možné.

KARLA        -Romane!

ROMAN       -Jen jsem se podíval. To je reflex. Opravdu.

KARLA        -Tak už to nedělej.

ROMAN       -Reflex. Tomu neporučíš.

KARLA        -Myslím, že mám časopis, kde o náměsíčnosti píšou.

ROMAN       -A je tam i to, jak se toho zbavit?

KARLA        -Ne. Ale dobře se to čte.

OSKAR       -Co tady provádíte?

KARLA        -Šla jsem si pro kartáček.

ROMAN       -Čistím si nehty.

OSKAR       -Aha. Pořád… To?

ROMAN       -Ano.

OSKAR       -No, aspoň, že to není horší.

ROMAN       -Jak horší?

OSKAR       -Jakkoli.

KARLA        -Nestraš ho. Roman teď potřebuje spíš podpořit. Romane, jestli chceš, věnuji ti báseň.

OSKAR       -Můžeš se k ní tulit. Třeba to pomůže.

STANDA     -Je tady někdo?

OSKAR       -Jistě, pojď dál.

STANDA     -To ne, já jsem přišel uklízet.

OSKAR       -To nějak brzo. No, každý máme nějaké životní poslání.

ROMAN       -Ještě chvilku, už to skoro mám.

KARLA        -A já jsem si svůj kartáček už vzala.

OSKAR       -Výborně. A co s ním chceš dělat?

KARLA        -Chci si vyčistit zuby. … No jo… Romane, posuň se.

STANDA     -Skvělé.

OSKAR       -Co je? Ty na ten úklid nějak spěcháš.

STANDA     -Chci to mít za sebou.

OSKAR       -I když to tady vypadá docela uklizeně?

STANDA     -To nevadí.

OSKAR       -No dobře. Vidím, že jsi pořádný. Tak co kdybys nám něco popovídal, než dostaneš prostor k úklidu?

STANDA     -Co mám povídat?

OSKAR       -Vsadím se, že Karla ještě-

TÝNA          -Oskare?

OSKAR       -Ano?

TÝNA          -Kde jsi?

OSKAR       -V koupelně.

TÝNA          -Oskare… Co tady děláte?

OSKAR       -Roman si čistí nehty, Karla chrup a Standa nás přišel vyhodit.

TÝNA          -A co děláš ty?

OSKAR       -Bylo mi samotnému smutno.

TÝNA          -Chudáčku.

OSKAR       -No právě.

TÝNA          -Můžeš mi poradit, co si vzít na sebe?

OSKAR       -Ale jistě.

ROMAN       -Hotovo.

KARLA        -Já už jdu taky.

STANDA     -Konečně.

TÝNA          -Copak?

STANDA     -Čekám, až tady budu moct uklidit.

TÝNA          -Ale vždyť tento týden má koupelnu na starosti Oskar.

STANDA     -Cože?

OSKAR       -No, už je to tak. Nechtěl jsem ti kazit radost. Vypadal jsi tak nedočkavě…

TÝNA          -Tak co?

OSKAR       -Vojska aliance zvítězila.

TÝNA          -Výborně. A kořist?

OSKAR       -Je.

TÝNA          -Ukaž.

TÝNA          -Hm, to jste museli bojovat moc statečně.

OSKAR       -Jistě. Ale ne, že mi to všechno sníš.

TÝNA          -Neboj. Ten hermelín tam už nebyl?

OSKAR       -Byl. Ale vypadal docela pomačkaně.

TÝNA          -Roman?

OSKAR       -Je to pravděpodobné.

TÝNA          -To je zvláštní.

OSKAR       -Že se chodí mazlit s jídlem? Třeba je to gurmán.

TÝNA          -No, aspoň má potom většinu potravin pro sebe.

OSKAR       -To jo. Jenže to abychom si časem pořídili vlastní lednici.

TÝNA          -Hm.

OSKAR       -Leda že by…

TÝNA          -Co?

OSKAR       -Když se tak rád mazlí s jídlem, koupíme mu plyšového medvěda.

TÝNA          -On se mazlí s jídlem, ne s dekou nebo polštářem.

OSKAR       -Máš pravdu. Tak do toho medvěda zašijeme půl kila klobás.

TÝNA          -To by šlo.

OSKAR       -No vidíš.

TÝNA          -A jak to vidíš s tím zítřkem?

OSKAR       -Myslíš naši cestu do divadla? Rozhodl jsem se, vzhledem ke svátosti dovolené, že se nebudu vzpouzet a nechám se navléct do obleku.

TÝNA          -Ne!

OSKAR       -Tak dobře, ne.

TÝNA          -To si děláš srandu. Ty bys to fakt udělal?

OSKAR       -Ano.

TÝNA          -Tak já si jen dočtu kapitolu a dám ti pusu, jo?

OSKAR       -Jistě.

TÝNA          -Co to je?

OSKAR       -Myslíš ten zvuk? Asi televize.

TÝNA          -Ach jo. Tady se nedá relaxovat.

OSKAR       -Copak?

TÝNA          -Těšila jsem se na to, že budu mít celý týden klid. A nemám. Pořád mě někdo na něco potřebuje nebo se mě na něco ptají, a když už je v bytě ticho, dělá randál někdo ze sousedů.

OSKAR       -Pojď sem.

TÝNA          -Nebaví mě to.

OSKAR       -Víš, tady nikdy nebude absolutní ticho. To ostatně neexistuje. Chápu, že jsi chtěla mít celý týden pro sebe, ale to bychom museli bydlet sami. A mít tolerantnější sousedy.

TÝNA          -A budeme?

OSKAR       -Co?

TÝNA          -Bydlet sami.

OSKAR       -Jednou ano, Týno.

TÝNA          -Tak jo.

OSKAR       -A víš co? Když už je tady stejně hluk, co kdybych ti vyprávěl o tom, jak to v našem novém bytě bude vypadat?

OSKAR       -Fuj.

STANDA     -Náročný den?

OSKAR       -Dalo by se to tak nazvat.

STANDA     -Dýmku?

OSKAR       -Ne, díky.

STANDA     -Vážně nechceš?

OSKAR       -Ne.

STANDA     -Nejsi nemocný?

OSKAR       -Proč bych měl být nemocný?

STANDA     -Odmítáš dýmky, odmítáš chodit do čajovny…

OSKAR       -Víš, Stando, snažím se víc si ty vodní dýmky vychutnat. A mít z nich větší radost. Krom toho jsem zrovna teď dost unavený, takže bych z toho stejně nic neměl.

STANDA     -Škoda.

OSKAR       -Vždyť zítra jdeme do čajovny, ne?

STANDA     -Ano.

OSKAR       -Těšíš se na to?

STANDA     -Na čajovnu?

OSKAR       -Až představíš Ivetu ostatním.

STANDA     -Ani ne. Bojím se, že Roman zase bude mít nevhodné otázky.

OSKAR       -Toho bych se nebál.

STANDA     -A ty?

OSKAR       -Já na takové věci nebudu mít čas.

STANDA     -Vážně?

OSKAR       -Budu se věnovat svému čaji.

STANDA     -Dobře.

                   -

STANDA     -No ale co s tím Romanem?

OSKAR       -Co s ním chceš dělat? Nechej ho tak, je to hodný kluk. Ano, chová se občas trochu zvláštně, ale kdo z nás ne? A nikdy jsem nepostřehl, že bys chtěl řešit třeba mé chování.

STANDA     -To je něco jiného.

OSKAR       -Ba ne, není. Romana neřeš. Uvidíme se zítra.

STANDA     -Dobrou noc.

STANDA     -Kde je Karla?

TÝNA          -Prý za chvíli přijde.

STANDA     -Dobře.

TÝNA          -Nejsi nervózní?

STANDA     -Proč?

IVETA         -Třeba má strach, že mě jako kolektiv neuznáte.

TÝNA          -Na nás nezáleží. Hlavně, že se líbíš Standovi.

STANDA     -Haló, já jsem tady.

TÝNA          -My víme, Stando, my víme.

STANDA     -Obsluze to nějak trvá.

ROMAN       -Možná bychom se jim měli připomenout.

STANDA     -Ale jak?

ROMAN       -Já nevím, ty jsi říkal, že jim to trvá.

OSKAR       -Já tam zajdu.

STANDA     -Díky.

OSKAR       -Ještě jste si neobjednali, tak neděkujte.

IVETA         -Takže, Týno, jak dlouho-

KARLA        -Ahoj, ahoj.

ROMAN       -Ahoj.

STANDA     -Nazdar.

TÝNA          -Posaď se.

KARLA        -Díky.

STANDA     -Iveto, tohle je-

KARLA        -Jé, ahoj.

IVETA         -Ahoj.

KARLA        -Co ty tady?

IVETA         -Já jsem…

KARLA        -Jo aha!

STANDA     -Vy se znáte?

KARLA        -Ano. Z hospody, že?

IVETA         -Ano. Chodí k nám na oběd.

ROMAN       -To je zvláštní náhoda.

KARLA        -Děsivá, co?

TÝNA          -Skoro jako kdyby to bylo celé domluvené, že?

STANDA     -Nechte toho.

IVETA         -Čeho, zlato?

STANDA     -Ještě začnu litovat, že jsem vás pozval.

IVETA         -Znamená to, že nebudeme muset platit?

STANDA     -Ach jo.

OSKAR       -Tak, za moment by se měl někdo objevit.

ROMAN       -A kde se flákají?

OSKAR       -To já nevím, jen jsem za nimi zašel a informoval je o tom, jak dlouho už čekáme.

TÝNA          -Ale nebyl jsi sarkastický, že ne?

OSKAR       -Obávám se, že trochu ano.

OBSLUHA1 -Dobrý den.

OSKAR       -Á, už ji tady máme.

OBSLUHA1 -Omlouvám se za to, že jste museli čekat. Menší komplikace.

OSKAR       -To je v pořádku.

OBSLUHA1 -Prosím.

TÝNA          -Děkujeme.

OSKAR       -Tak, panstvo, vybírejte. Standa platí.

STANDA     -Neplatím.

OSKAR       -Pozval jsi nás, ne? Tak budeš muset svému učitelského platu pustit žilou. Tak, včera jsem neměl dýmku, dneska si dám dvě…

KARLA        -Co jsi dostal?

ROMAN       -Podívej.

KARLA        -To je číslo.

TÝNA          -No teda, Romane.

OSKAR       -Přirozený šarm.

KARLA        -To je dobré.

OSKAR       -To tedy ano.

ROMAN       -Ale nevím, proč to číslo na čajovnu dala zrovna mně.

STANDA     -To je blbec.

KARLA        -Stando, nech toho.

TÝNA          -Romane, to je tak… Ono nejde o číslo na čajovnu. Leda by sis chtěl udělat čajovnu u sebe doma a potřeboval bys k tomu tu správnou společnost.

ROMAN       -To je číslo té slečny, co nás obsluhovala?

OSKAR       -Očividně ji baví obsluhovat tě.

TÝNA          -Zavoláš jí?

ROMAN       -No, byla hezká.

TÝNA          -To je souhlas?

ROMAN       -Ano, to je.

STANDA     -Oskare?

OSKAR       -Ahoj.

STANDA     -Co tady děláš?

OSKAR       -No, znáš to… Přišel jsi na čaj?

STANDA     -Jo. Měl jsem být s Ivetou, ale volali jí z práce.

OSKAR       -To je škoda.

STANDA     -Jo, to je. Tak si aspoň dám něco dobrého ve své oblíbené čajovně.

OSKAR       -Tedy, musím říct, že jsem rád, že se ti tady líbí.

STANDA     -Proč?

OSKAR       -Je to nejbližší čajovna. Většinou bývá zvykem, že takové čajovny nejsou nic moc.

STANDA     -Ne, tahle je docela fajn.

OSKAR       -Inu, fajn je fajn. S tím se už dá spokojit.

STANDA     -Včera to bylo zajímavé.

OSKAR       -To ano. Oficiální představení máte za sebou.

STANDA     -Nikdy bych neřekl, že ji bude znát i Karla.

OSKAR       -No, je to zvláštní, ale takové věci se holt stávají. Svět je malý.

STANDA     -To je. A Roman s tím číslem byl taky dobrý.

OSKAR       -Třeba mu to vyjde.

STANDA     -Snad. Mohl by se trochu zklidnit.

OSKAR       -O tom pochybuji. On se nechová tak, jak se chová proto, že by mu něco chybělo nebo něco přebývalo. Je prostě takový. A ty uděláš nejlíp, když se ho nebudeš snažit spravit. Není rozbitý.

OBSLUHA2 -Dobrý den. Prosím, zde je čajový lístek.

STANDA     -Díky.

OBSLUHA2 -Jo, Oskare, ten chlap ohledně toho tabáku volal, že mu to dnes nevyjde.

OSKAR       -Dobře. Díky.

STANDA     -Oskare?