Lidé se vesměs shodnou na tom, že čas se nikde
nezdržuje a plyne rychlostí horského potoka. Ani já netrhám partu a mám tentýž
názor. Možná vysvětlení se pak naštěstí různí natolik, že prohlášení o
překrásné rozdílnosti každé živé bytosti můžeme považovat za pravdivá.
Nuže, čas, ta věčně proměnná veličina, mne jednoho dne
dosadil do lavice jisté střední školy okresního města na jižní Moravě. A byl to
opět čas, kdo mi dovolil tuto školu po čtyřech letech studia opustit. To se
stalo v roce 2007, což znamená, že tomu brzy bude na den přesně pět let.
Přiznám se, že občas mne přepadala zvědavost, jak se asi daří lidem,
s nimiž jsem sdílel stejnou školní třídu. Naštěstí nejsem ani v tomto
ohledu výjimka, a tak bylo domluveno, že se všichni (anebo co největší počet
z nás) opět po oněch pěti letech potkáme. Přiznám se, nebyl jsem přímo
nadšený, ale těšil jsem se. Bylo postupně stanoveno místo, datum a čas, a
protože čas opravdu letí, záhy jsem stál na chodníku a prohlížel si budovu,
v níž se již odbývaly první okamžiky setkání bývalých spolužáků a
spolužaček. Dlouze jsem se nadechl a vešel dovnitř. Po zdolání schodů do
prvního patra jsem si prožil svou chvilku zmatený, neboť jsem nenašel ani jedny
dveře vedoucí do vinárny, kde se měl celý sraz odehrávat. Zanedlouho jsem měl
zjistit, že vinárna je název salonku restaurace, a jedno neštěstí tak bylo
zažehnáno.
Jak popsat pocit, který pramení z toho, že velkou
část spolustudujících jsem neviděl plných pět let? Nebál bych se tento pocit
nazvat opatrnou zvědavostí. Podle některých se lidé nemění, nýbrž zůstávají
stejní. Proto jsem raději očekával novinky v oblasti prožitých událostí a
z nich pramenících zkušeností a hlavně historek. Není divu, že nejčastější
otázkou těchto srazů je Tak co nového?
I já jsem se občas zeptal a zpočátku jsem byl i já nucen odpovídat. Ovšem
zůstával jsem víceméně mlčenlivým pozorovatelem, neboť takovým sice spousta
informací ujde, ale jsou alespoň schopni ty nejdostupnější správně roztřídit.
Navíc jsem postupně zjišťoval, jak málo se dokážu zapojit do konverzace. Mnohdy
bylo totiž potřeba vzít si násilím slovo od málo vyřečněných kolegů a kolegyň.
A to jsem nechtěl. Jestli mají potřebu mluvit, řekl jsem si, mají jistě i důvod
a proto bude lepší poslouchat.
A tak jsem poslouchal a poslouchal, zatímco čas, jak je
jeho zvykem, plynul dál a náhle bez varování celou sešlost rozpustil. Rozloučil
jsem se a odešel.
Bylo by mnohem jednodušší napsat, že jsem se zúčastnil
srazu ze střední školy. Kdybyste se mne zeptali na osudy jednotlivých
účastníků, nebudu schopen vám odpovědět pravdivě. Přesto nelituji, že jsem tam
byl.