Teprve zavřením
dveří se z mého pokoje stává domov.
Lidé mají tendence nevšímat si věcí, které je
nezajímají. Nebo jsou to čistě mé tendence? Kdoví. Neustálé zpochybňování má tu
nevýhodu, že na konci dne vlastně nevíte, o co se můžete opřít. A teprve až
únava vás zprostí onoho věčného „co když“. Jeden by mohl říct, že je to
vyčerpávající, ale od toho už jedni jsou (tedy abychom se bavili o tom, co by
říct mohli, kdyby dostali vhodnou příležitost).
Vždycky jsem byl okouzlen pocity nostalgie. Nevím,
proč, ale je to tak. Vidím-li starý, skoro již neexistující dům (nebo
začínající rozvalinu), začnu přemýšlet, jak ta budova musela asi vypadat, když
se ještě dalo mluvit o nějakém vypadání. Někteří členové rodiny ve svých
slabších chvilkách navrhují, abych zkusil studovat historii nebo dokonce
archeologii, leč já to odmítám. Není to dost Jodid (cool?), abych se snažil
zapamatovat si různá data a přiřazovat k nim důležité události, jež se v daný
okamžik staly. Myslím, že kdybych s tím opravdu začal, začne si mé
podvědomí všímat nostalgie z jiného úhlu pohledu.
A tak si v těchto dnech, za pomoci nostalgie,
připomínám věci, které se nikdy doopravdy nestaly. Vím o jejich neexistenci
napříč časovou osou vlastního bytí, ale přesto (nebo právě proto) z nich mám
takovou radost. Bylo to úžasné a navíc se
to nestalo. Super.
Zatímco vzpomínám na to, co jsem si kdysi vymyslel,
píší se o kousek dál dějiny. Nepříliš originální, ani trochu milé a pro většinu
světa nedůležité. Přesto jsou tady a píší se. A já jsem rád, že můj pokoj má
dveře.