Část
pátá
KARLA -Postav to zatím třeba sem.
ROMAN -OK.
KARLA -Není to moc těžké?
ROMAN -Ne.
KARLA -Děkuji, že mi pomáháš.
ROMAN -To je v pořádku.
KARLA -Netušila
jsem, že mám tolik věcí. A když si představím, kolik si jich budu muset ještě
pořídit.
ROMAN -Téda, to je pěkná linka.
KARLA -Že jo? Dostala jsem na ni slevu.
ROMAN -Je tam škrábanec.
KARLA -Ano, malý.
ROMAN -Vidím ho až odsud.
KARLA -Něco tam potom položím. Třeba hrnec nebo
tak. Byla to velká sleva.
ROMAN -Tak to jo.
-
ROMAN -Ty, Karlo?
KARLA -Už pojedeme jen jednou, opravdu.
ROMAN -O to nejde. Mám otázku.
KARLA -Ano?
ROMAN -Kdybys měla jít na schůzku… Kam bys šla?
KARLA -Vybrala bych si nějaké hezké místo. Kam
jste šli posledně?
ROMAN -Ještě nikam.
KARLA -Ale už to jsou tři měsíce.
ROMAN -Já vím. Vždycky nám do toho něco vlezlo.
KARLA -Tobě nebo jí?
ROMAN -Jednou jí, jednou mně… Tak nějak.
KARLA -Aha. No, můžu se zeptat v práci. Já
teď na schůzky nechodím. Mám toho i tak moc.
ROMAN -Dobře. Děkuji.
KARLA -Na to pozor, mám tam vázy.
ROMAN -Fajn. Kam?
KARLA -Polož to sem. Děkuji.
ROMAN -Víš, tak jsem přemýšlel, Helena má volný
pokoj…
KARLA -Není na to trochu brzo, stěhovat se
k někomu?
ROMAN -Já bych se nestěhoval přímo k ní. Ten
pokoj je jen ve stejném bytě.
KARLA -Aha. Ale stejně…
ROMAN -Potřebuje nutně sehnat nějaké
spolubydlící, jinak bude muset z bytu.
KARLA -To je smutné.
ROMAN -A jestli to dojde až tak daleko, bude se muset
vrátit k rodičům.
KARLA -Hm. A rodiče jí nepomůžou?
ROMAN -Víš, jak je to s rodiči. A navíc, je
jí už třiadvacet, má nejvyšší čas odstěhovat se.
KARLA -Když myslíš.
ROMAN -Krom
toho, kdybych se odstěhoval, mohl bych spoustu věcí udělat jinak, líp. A začít
znovu.
KARLA -S čím?
ROMAN -Tak.
S věcmi. Občas mě štve, jak mě všichni berou jako někoho neschopného a…
Standa to přehání.
KARLA -Standa je Standa.
ROMAN -No
právě. Myslím, že mu nebude moc vadit, když se nebudeme potkávat
v koupelně a tak.
KARLA -Asi ne. Když nad tím přemýšlím takhle,
tak… Klidně se odstěhuj.
ROMAN -Díky.
KARLA -A
teď ten zbytek věcí.