Na nostalgii je nejhorší to, že ji máme rádi.
Ať už z jakéhokoli důvodu odmítáme vnímat realitu, měli
bychom si uvědomit, že neděláme nic originálního. Až se mi zdá, že je to
chápáno jako něco zcela normálního. Jak známo, normální znamená, že to dělá
většina. Častokrát mne již napadlo, že bych se mohl začít chovat opravdu divně.
Jenomže jsem na to neměl nikdy dost času. Takové divné chování vyžaduje v prvé
řadě pořádný výzkum. Byla by ostuda, kdybych se snažil chovat divně na základě
špatných údajů a nakonec by se ukázalo, že se chovám docela jako ostatní. Je až
s podivem, kolik věcí jsem před pár lety/týdny zkoušel stíhat. Tedy
předtím, než jsem rezignoval. To však divné není. Dokonce ani špatné ne.
Dospělost s sebou prostě nese trochu jiná negativa.
Když jste dospělí, tzn., když vás tak opakovaně nazývají („Jsi
už dospělý, měl bys…“) a když vám bez zaváhání prodají všude a vždy alkohol
(sorry, Khorsi), očekávají od vás lidé, jiní dospělí, že se budete chovat podle
určitého vzorce. Předpoklady vašeho chování jsou postaveny na vzpomínkách (nostalgie)
a na zkušenostech (aneb Jak to fungovalo,
ještě když to fungovalo) dotyčných osob. Ačkoliv občas je základem odhadů
něco tak iracionálního, že na to ti hodnější doktoři předepisují léky.
Nechci si na nic stěžovat, to ne. Stěžovat si vyžaduje
určitou dávku zapomětlivosti. A v tomto konkrétním případě mi moje paměť
slouží docela dobře. Takže mi nečiní potíže stydět se za věci, na které jsem si
ještě nedávno stěžoval. Potom se ovšem nemohu zbavit dojmu, že si museli tohoto
rozporu všichni (ostatní) všimnout. A mám tendence vysvětlovat, omlouvat,
vymlouvat se, abych byl pochopen a nikdo se mi nemohl smát. Vždyť máš blog,
říkám si v takových chvílích. Můžeš se zpovídat tam, když tě náboženství
nelákají. A tak se přemlouvám, nadávám si a snažím se apelovat na tu trochu
cti, kterou jsem zdědil. Avšak není to nic platné. Jsem tvrdohlavý a mám
vlastní názor.
Nikdo se mi smát nebude.