Všechno někde začíná. Mohl bych se rozepsat o prvním Já, které cca ve třech letech započne
formování osobnosti. Na základě toho bych pak dokázal definovat naši sobeckou
potřebu být slyšet a vidět jako něco přirozeného. V tomto konceptu není
příliš místa pro poslouchání či pozorování. Anebo bych mohl argumentovat, že
podobné chování svědčí o primitivnosti daného jedince. Ti dospělejší vědí
přesně, kdy je čas pro seberealizaci a kdy ne. Jenomže co když poslouchají čistě
proto, aby mohli následně komentovat?
Pohodlně se usaďme, nalijme si sklenku něčeho dobrého
(nenechme se omezovat) a zapomeňme na to, co jsem psal. Nad některými věcmi
nemá smysl příliš přemýšlet. Čas a denní režim mají své limity.
Zvykl jsem si upozorňovat studenty na noční klid, vyžadovat po
nich ISIC nebo jiný důkaz toho, že tady bydlí, případně že se ze své návštěvy
vrátí včas. Být recepčním na vysokoškolských kolejích má své výhody. Většina
studentů mne zdraví a respektuje (a všichni mě víceméně poslouchají, neb mám
právo žalovat na ně u ubytovací referentky). Ale hlavně: Mám čas. Trochu
lituji, že jsem si nezačal vést statistiku přečtených knih. I když, díky čtečce
by s tím neměl být problém. Ach, jak moc si teď cením svého rozhodnutí
nečekat s nákupem až na pozdější dobu, kdy budu mít víc peněz v rezervním
fondu. Kolikrát jsem již děkoval všem bohům za Kindle! Bez něj… Na to raději
ani nemyslet.
Je poněkud zvláštní, že shledávám čtení mnohem žádanější,
nežli psaní. Zkuste se zeptat na důvod. Začnu se vymlouvat. Jenže všeho moc škodí.
A abych věčně jen neseděl s očima vpitýma do displeje, rozhodl jsem se
kompenzovat to právě psaním. Nemá smysl chvástat se něčím, co není tak
jedinečné, jak bych mohl tvrdit. Přesto cítím jistou potřebu zmínit SASPI. Ano.
Vždyť víte, takové ty žluto-modré stránky plné amatérský textů. Poezie nebo
próza, často ani nejde poznat, o co autorovi vlastně šlo. Podstatná část mých
tvůrčích pokusů je spjata právě s těmito stránkami. Ne, že by to bylo
nějak důležité. Snad jedině v tom, že čas od času, v rámci volné
chvíle nebo prokrastinace, nabydu dojmu, jako bych byl povinován saspi něco
vrátit.
Nebyl bych to já, kdybych oním vracením nemyslel zároveň na
vlastní seberealizaci. A tak jsem se pustil do komentování povídek. Vybírat dle
názvu nemá smysl. Zvláště ve chvílích, kdy vás všechna jména nutí vyhodit
počítač z okna a předstírat, že internet neexistuje. Přistoupil jsem tedy
k jinému systému vybírání si, a sice k náhodě. Hodím si třikrát
kostkou, výsledná čísla sečtu a pln obav hledám v sekci Právě vyšlo příslušnou prózu. Těm na
pokračování se vyhýbám. Texty takto získané následně přečtu a okomentuju. Bylo
mi líto zanevřít na známky docela, proto na konci každého komentáře nabízím své
číselné hodnocení. Je-li přijato, známkuji.
Celé to zní poměrně promyšleně na to, že se jedná o ryze
spontánní nápad. I proto se o něm chci zmínit dřív, než mne přestane bavit psát
nekonfliktní komentáře. Nemohu zatím hodnotit reakce autorů, ještě jsem
nepřečetl dostatečný počet povídek. Zatím jsem však dostal jen jednu odpověď.
Samozřejmě nečekám, že by z mého pokusu vzešlo něco
pozitivního. Jen budu chvíli číst a vyjadřovat své lehce cenzurované nápady. Nesnažím
se být objektivní a nevypisuji zdlouhavé seznamy nedostatků. Jen čtu (občas
mlátím hlavou do zdi) a komentuji.
Jak jednoduché je domnívat se, že pokud jsme znali něco v minulosti,
známe to i teď. Nejspíš se jedná o typickou vlastnost spojenou se způsobem
učení se nových věcí. Ovšem jestli platí i nadále, že aktivní členové SASPI
trpí nedostatkem čtenářů, pak mohu nabýt dojmu, že jim v tom aspoň trochu
pomáhám
Nedostatek kofeinu
dělá s myšlenkami hotové divy.