Jmenoval se Stehlík. Nebo tak nějak. Rozhodně se nejmenoval
nijak líp. Ví se to toho o něm málo a i to málo je zatíženo přikrášlováním.
Například není vůbec jasné, jestli se při svých cestách opravdu dostal až do
Hodonína a co by tam vlastně vůbec hledal. Co však je více než jasné, je to, že
jeho příběh začíná jednoho chladného prosincového rána.
František Stehlík měl v tu chvíli docela optimistickou
náladu. Nebo alespoň tak by to popsal, kdybyste se ho zeptali. Výhody cereální snídaně se zdrojem vápníku jsou
ty, přemítal František dolévaje si džus, že se moc ptát nemůže. Jedinou dosud doloženou otázkou je: „Budeš mě
ještě jíst?“
František často do ticha snídaně pronášel polohlasem různé
myšlenky. Měl díky tomu pocit, že nejí sám. Dokonce si pro ty příležitosti
vypůjčil od spolužačky starší diktafon. Byl to překvapivě malý přístroj, který
však Františkův hlasový výstup příliš nevylepšoval. Dalším problémem u takto
komponovaného dialogu byla časová odezva.
„Máme dnes ale veselé počasí,“ řekl František.
Potom chvíli přemýšlel, než vzal diktafon a řekl: „Jak to
myslíš, veselé?“
„Jak to myslíš, veselé?“ zopakoval poslušně přístroj.
Opět bylo chvíli ticho.
„No, tak předně je středa-“ začal František.
Byl to jeden z mnoha důvodů, proč vstával tak příšerně
brzo. Byl sice potom nevyspaný, ale cítil, že ho to udržuje v konverzační
pohotovosti. Dnes ho to však paradoxně odvádělo od skutečných problémů. Jak si
promýšlel vhodnou odpověď, sahal nepřítomně po sklenici s džusem.
„Sakra!“
Převržená sklenice vyvrhla veškerý svůj obsah a jako
starozákonní mstitel zaplavovala jídelní stůl.
„Kurva!“
Studijní materiály dychtivě nasávaly tekutinu. František se
je sice pokoušel zachránit, ale zatím se mu dařilo pouze jednotlivé listy trhat
na kusy. Když nabyl dojmu, že už nemůže být hůř, zabloudil pohledem
k diktafonu.
„Proboha!“
Kdyby mohl, nahrál by si to, aby následná ozvěna dokreslila
dramatičnost celé situace. Opatrně diktafon zachránil z louže ovocného
koncentrátu a prohlížel si ho.
Kolik toho asi vydrží
běžný diktafon? Přemýšlel. Není to
třeba nějaký model pro válečné zpravodaje? Usoudil, že nejspíš ne a raději
odnesl přístroj do koupelny. Tam namočil kousek ručníku a celou postiženou
oblast utřel. Chystal se zrovna operaci zakončit jemným a pečlivým vysušením,
ovšem plastová krabička mu vypadla z rukou, odrazila se od hrany umyvadla,
opsala elegantní oblouk a na dva doteky se ponořila do odpadu záchodové mísy.
František tak vinou architektovy
zlomyslnosti a vlastních nešikovných končetin mohl jen vyděšeně zírat na
uklidňující se hladinu vody. Stál tam jako přimrazený a přemýšlel, co dál.
Najednou se z ničeho nic rozpohyboval, natáhl ruku a spláchl. Příliš pozdě
mu došlo, že se nejednalo o nikterak rozumné řešení. Diktafon již nenašel.
Dokonce ani, když mu na chvíli vevnitř uvízla ruka a on měl strach, že se
udusí. Bylo po všem.
***
Chvíli mu trvalo vzpamatovat se z šoku a odhodlat se
čelit způsobeným problémům. František se rozhodl počkat do pondělí. Potkával se
s Anežkou, jíž odplavený diktafon patřil, na většině hodin. S pocitem
nevyhnutelnosti se v posluchárně posadil na své obvyklé místo a čekal.
Objevovali se spolužáci a spolužačky, ale Anežka nikde. S příchodem
vyučujícího začal doufat, že Anežka dnes nepřijde. Mohla si třeba zlomit nohu.
Při lyžování v Alpách. A jak volala o pomoc, přivolala na sebe lavinu.
S trochou štěstí ji najdou až v pátek a on bude mít další víkend na
vymýšlení výmluvy.
S přibývajícími hodinami však začínal mít strach, aby
to celé nebyla až příliš pravda. A když školní den skončil, vyrazil pln obavy a
naděje na zastávku. Jeho relativní klid však neměl dlouhého trvání.
„Franto! Franto!“ známý dívčí hlas mu proměnil nohy
v kořeny staletého stromu. František doufal, že je jehličnan a uvažoval,
jestli fouká dostatečně silný vítr. Nefoukal.
„Franto, ahoj,“ hlas už byl u něj.
Otočil se a spatřil, že to vůbec není Anežka. Jak by taky
mohla? Vždyť i kdyby ji už našli, takhle brzy ji se zlomenou nohou nikam
nepustí. Leda by jim řekla o tom diktafonu.
„Franto.“
„Hm?“
Dívka mu cosi podávala. Odlepil svůj zrak od asfaltu a
zamířil jej opatrně nahoru. Doufal, že slečna není nějak vyzývavě oblečená, aby
ho pak nepřistihla, jak na ni zírá. Zvědavost za ty následky nestála.
„Hm,“ řekl místo poděkování, když si od ní vzal propisku.
Byla teplá od její dlaně. Snažil se na to nemyslet a podívat se jí do očí, ale
byl přitahován jejími botami. U země to přeci jen bylo bezpečnější.
Dívka ještě něco řekla a potom konečně přijela Frantova
tramvaj. Vděčně nastoupil, rozhodnutý ujet všem problémům. O deset metrů dál mu
to rozhodnutí zkazil semafor.
Přesto se mohl František cítit o něco svobodněji. Alespoň do
dalšího dne, kdy se ukázalo, že Anežka buď v Alpách nebyla anebo si prostě
jen zapomněla zlomit nohu. Snažil se vyhýbat zmínkám o diktafonu, ale když ho
sama oslovila, nevydržel to a přiznal se.
„Aha,“ bylo jediné, co řekla.
Pak si našel záminku, aby mohl odejít ven a ten den se už do
školy nevrátil. Beztak ho čekaly jen samé nudné přednášky. Po zbytek dne tedy
tiše trpěl s vypnutým telefonem. Bál se, že by mu Anežka mohla zavolat.
V noci se mu zdálo, že ho navštívily tři sudičky. Chtěl
jim říct, že není malé dítě, ale našel chrastítko, a tak o ně ztratil zájem.
Sudičky něco pronášely vážnými hlasy. Potom se jedna z nich proměnila
v Anežku v sukni. Anežka sukně nikdy nenosila, ale v tomto snu
jí to moc slušelo. František už věděl, o co jde, ale probudit se nedokázal.
Zdálo se mu, že se líbají a pak bylo studem všechno rozmazané, načež přišel
úsměv a ona mu říkala, že ho taky miluje. On potom vstal a šel jí udělat
snídani. Dal si na ní záležet.
„Ty dnes nejdeš do školy?“ zeptala se ho, když jí slavnostně
prezentoval roztřesený krajíc chleba.
Přesně v ten okamžik se měl
probudit. Jenomže on s ní strávil celé dopoledne a ze snu ho vystrnadila
až připálená vajíčka. Popadl telefon, aby zjistil, že je vypnutý a nejde
zapnout. Naštvaně, neb tušil, že musel pořádně zaspat, odklusal do koupelny a
telefon utopil v hlubinách vlastní moči.
***
Následující dva týdny byly pro Františka utrpením. Dařilo se
mu sice vyhýbat se Anežce, ale ztratil tím jedinou záminku ke kontaktu
s okolím. Stále častěji za ním však chodila do snů a chovala se mnohem
přívětivěji a rozmazaněji, než kdy ve skutečnosti. Zdálo se mu, že je vlastně
šťastný.
Jenže pak se opakovala příhoda s mobilním telefonem,
která mu připomenula všechny ty nepříjemné události. Ve snech ho začal
navštěvovat spláchnutý diktafon. Neobviňoval, jen z něj kapala voda. A
když se zastavily hodiny v kuchyni, došlo mu, že je prokletý. Nesl to však
statečně. Koupil si blok a novou propisku (ta stará byla ještě teplá od její
dlaně) a rozhodl se cestovat. S pomocí nástěnné mapy si naplánoval trasu a
vyrazil do internetové kavárny hledat spoje.
Děsil se, že by tam mohla být spousta lidí a všichni by
znali jeho heslo k mailu, a tak si zvolil dobu, kdy něco takového nebylo
pravděpodobné. Vešel dovnitř. Obsluha ani nevzhlédla od monitoru. Nebyl si tak
úplně jistý, jak to celé funguje, ale bál se, že když se zeptá, bude si ho ten
chlap pamatovat. Proto si raději sednul a tvářil se, že ví. Podíval se na
monitor a zděsil se. Byl černý. V jeho odrazu se na něj křečovitě šklebil
on sám.
„Zase jsi to rozbil,“ říkal tiše.
Zkusil si přesednout, ale
situace se opakovala. Pak ještě jednou. V předtuše něčeho děsivého se
rozhlédl kolem sebe. Všechny počítače na tom byly úplně stejně! Zděšeně zavadil
pohledem o monitor, do nějž civěl ten chlap. Ten se na něj z ničeho nic
podíval. František věděl, že by se naštvanému muži neubránil. Kdyby na to
přišlo, tak naštvané ženě také ne. Možná předškolákovi, kdyby to byl sirotek,
aby pak nemohl žalovat. S pocitem viny se rozběhl pryč.
***
Ani nevěděl, jak se octnul tam, kde byl. Bál se zeptat
místních a žádné cedule si nikde nevšimnul. Když se nad tím zamyslel, neměl ani
jistotu, zda byli všichni ti lidé místní, nebo jen cestující, kteří se zalekli
blikajících světel ve vlaku. To byl taky důvod, proč raději vystoupil. Nechtěl
mít nikoho na svědomí. Snad, být tak komiksový hrdina… Ale on komiksy stejně
nečetl.
Jednu noc zůstal schovaný v čekárně na nádraží, které
někdo ukradl vchodové dveře. Asi feťáci,
říkal si. Věděl, že kdyby ho tady přistihli, chtěli by na něm experimentovat. A
jestli opravdu tak lehce vraždí elektroniku, mohli by ho používat
k vykrádání bank. On by se časem sblížil s velitelkou toho malého
gangu, Magdalenou Ostrou, a plánoval by s ní budoucnost.
„Poslední akce a končíme,“
slíbila by mu, zatímco by ho Karel s Petrem prohodili oknem a on by se
zkušeně odkutálel až k přepážkám. Jenže tam už by na něj čekali. Ještě než
ho odsoudili k doživotí, probudil se zimou. Dospěl k rozhodnutí, že
kdyby přišli feťáci, bude dělat, že je graffiti. Ráno se přemohl, nasedl do
prvního vlaku a jel dál.
***
A jezdil tak dlouho, dokud ho nechytil pozorný průvodčí.
Protože neměl František platný lístek, hodlal mu dát pokutu. Jenže on neměl ani
peníze, a tak ho chtěl jen na nejbližší zastávce vyhodit. Naštěstí se
k tomu již nedostal. Ve Frantovi se při tom tlaku cizí ruky cosi zlomilo.
Přijal svou sílu a poddal se jí. Pohybem ruky zastavil vlak.
„Nechte mě, jsem vrah!“ křičel na celé kupé.
Poslechli.
Potom dlouho spal, protože zastavit celý vlak, to není tak
jednoduché. Když nabral síly, zjistil, že se o něj zajímá příliš mnoho lidí.
Zprvu si jich nevšímal, ale oni ho nakonec otevřeli a on se vysypal. Řekl jim
vše. Překvapilo ho, jak se mu najednou ulevilo. I to jim prozradil. Usmáli se.
Jeho noví přátelé mu ušili kostým a on začal rozvíjet své
vražedné schopnosti. Rozhodl se, že když už se mu to stalo, musí toho pořádně
využít. Napsal proto mazlavými křídami žádost, aby ho hibernovali do doby, než
začne válka proti strojům. To bude teprve užitečný! Toho večera k němu
přišla Anežka a už u něj zůstala.