Našel jsem si na profilu další semestr. Ani si nepamatuji,
jak se tam objevil. Musel jsem o něj nejspíš požádat… Asi stárnu. A do toho
plním požadavky studijního oddělení.
Kolik semestrů už mám za sebou? Nebudeme je raději počítat.
Stěna by tady sice byla, ale hrachu by se jeden nedohledal. Místo matematiky
tak mohu v duchu děkovat všem iracionálním personifikacím. Za co? Inu, že
jsem při svých ambicích (aspoňBcaspoňBcaspoňBc) měl štěstí a získal jsem
stabilní zaměstnání v perspektivní společnosti. Mohu tak celé dny tvrdě
pozorovat, co se děje venku. Nemyslete si, takové pozorování, to není jen tak.
Jenomže já jsem svědomitý. A toužím změnit svět (k lepšímu
pochopitelně). A proto jsem se s pouhým pozorováním nespokojil. Vím, zdá
se to být neproveditelné, nicméně já spolu s tím pozorováním ještě
vymýšlím, jak by se dalo zlepšovat a ulehčovat. Životy. Lidí. A tak vůbec.
Proč? Předně zbožňuji lidi. No vážně, nebýt lidí, neměl bych se jak dostat do
práce. Vlastně, nebýt lidí, tak nemám ani žádnou práci. A teď si vezměte
všechny ty knihy, co bych si nemohl přečíst. Už jenom proto, že bych si je
musel sám napsat. Hm… Raději ne. Jednou už to s Harry Potterem nevyšlo.
Díky bohům za lidi.
Dnešní vylepšení je prosté a geniální. Nechci se chlubit,
ale někdo to dělat musí. Toto mé vylepšení totiž řeší dva
z nejpalčivějších problémů současnosti. Zaměstnanost a hovna. Fekálie.
Trus. „Výměšek organismu vznikajícíz nestrávených zbytků potravy a některých dalších látek trávící soustavěcelé řady živočichů.“ V tomto případě psů. Letošní zima nepřeje skryté
akumulaci, tudíž si můžete udělat představu sami. Ano, je to problém.
Mé řešení je prosté. Zrušit jednu až dvě tenisové sezony.
Ušetřený čas profesionálů pak investovat do výuky kurzů a rekvalifikací
potřebných k vytvoření nové profese – sběrač trusu (lidově hovnochňap).
Dovedu si představit, že v rámci ulehčení výuky bychom museli ochočit pár
stovek hovniválů. Míček jako kulička, ne? Sběrači trusu by jednoduše číhali
v parcích a na dalších místech intenzivního výskytu ochočené zvěře. Už to
úplně vidím. Představte si, že jdete vyvenčit svého čtyřnohého bratrance (ano,
pořád se bavíme o psech). Pejsek se občas zastaví, tu očuchá, tam omočí a
najednou si přičapne a jeho rysy ztvrdnou v napjatém očekávání. Vtom se
přiřítí člověk v zelené uniformě, v jedné ruce sáček, v druhé
kýbl s vodou. Okamžitě sbírá ještě teplý produkt a zase odbíhá na své
stanoviště. Najednou jste tam zase jen vy a váš spokojený pes. Nemusíte se o
nic starat a čas, který takto každý den ušetříte, můžete věnovat prodloužení
vašich procházek. Ideální, ne?
V souvislosti s touto geniální myšlenkou jsem si
dal závazek, že půjdu příkladem. Od příštího týdne (nebo některého dalšího)
začnu trénovat. Koupím si sáčky, a když kolem kolejí projde někdo se psem,
vyskočím z recepce a vydám se za natráveným úlovkem. Musím však být
rychlý, aby mně někdo nepředběhl. Nápady se kradou dnes a denně.
Než si připíšu pátý semestr, budu slavný.