Být prospěšný a užitečný. Jaký to krásný pocit! No vážně.
Sice ho nejsem schopen popsat, ale neznamená to, že si jeho přítomnosti
neužívám.
Přemýšlím, kdy se mi to stalo naposledy. Užitečný.
Prospěšný. Z toho plyne zodpovědnost a velká zátěž na termix. Na druhou
stranu, přemýšlím denně, a kam mě to dostalo? Už ani mléčné výrobky nejsou
stejné.
Nedávno se vločka zmínila o své spolužačce. Prý patřila na
střední k těm lidem ze své třídy, kteří chodili na můj blog. Dobrovolně. A
ještě se jim tam líbilo. Psychologický rozbor osobnosti necháme na jindy.
Paradoxně mě nejvíc překvapila moje vlastní reakce (která se však nedostala
přes autocenzuru): Tady je odkaz na Svět
odrazů. Pošli jí to, ať ho rozešle ostatním. Já se zatím vrhnu na psaní, ať je
tady co nejvíc nových textů. Jo a nezapomeň se zmínit o Žlutém blogu…
Nějak jsem se k těm novým textům nedostal. Nenašel jsem
jediný důvod. A nakonec jsem udělal to, co znám nejlíp – počkal jsem, až mne to
přejde. Koneckonců, pro psaní mi chybí ta správná zpětná vazba.
To u žlutého blogu jsem na tom docela jinak. Jednak de facto
nepíšu za sebe, což mne nijak nesvazuje, ale hlavně, mám ideální ukazatel
kvality. Studuje medicínu a bydlí u nás na kolejích. Říkáme mu Doktor. Je to
trochu šílenec a trochu šprt. Ale s výborným smyslem pro humor. Když má
studování plné zuby, přijde si popovídat. A aby neprokrastinoval dlouho,
předčítám mu své nové články na žlutý blog. Pokud se chytne za hlavu a začne
vzývat všetky sväté, mám jistotu, že
nemusím nic přepisovat. I když netuším, proč mi to neřekne rovnou…
Má užitečnost je tedy zřejmá.