Všichni mají tendence přehánět. Je možné, že díky tomu vypadám trochu lidštěji?

Nepracuji na své pozici příliš dlouho, ale již jsem se setkal s drtivou většinou typických situací. Umím sedět na židli, vím, kolik je hodin a kde mám klíče. Jsem schopen spočítat peníze. Dovedu se tvářit sebejistě. Přesto jsem byl za poslední dva měsíce hned několikrát překvapen. Čas od času mi procházející studenti nechají různé dary. Ať už to je ovoce (či podzemnice olejná) jako v době sváteční, nebo čokoláda a lívance během zkoušek. Pokaždé jsem byl potěšen. Jen pořád netuším, co by mohlo být jejich motivem k takovému štědrému jednání.

Třeba se mne snaží podplatit, koupit si mě. Promáznout kolečka systému trochou banánové šťávy. Krmit mne malými dárky, až si přestanu nosit vlastní jídlo. Anebo budu příliš chamtivý a prostě si jen zvyknu na extra porce. A když nadejde vhodná příležitost na splacení, ehm, opětování laskavosti, budu skrze vlastní svědomí zmanipulován, abych si neprohlížel osoby vstupující do budovy. Celé zástupy cizích lidí budou trávit každou moji noční směnu na kolejích. Divoké večírky, drogy a později i organizovaný zločin. A s ním i pomeranče , to bude nevyhnutelné. Nakonec posloužím jako obětní beránek a až si mne ochránci pořádku odvezou, budu nahrazen někým perspektivnějším. Můžete si být jisti, že bude jen otázkou času, než zase někdo položí na pult od recepce banán, čokoládu nebo dokonce banán v čokoládě.

Anebo ne. Klidně se mohu mýlit a jejich důvod je docela prostý. Jednoduše ke mně vzhlížejí. Je zřejmé, že mnozí z nich skončí jako obyčejní lékaři, vědci či právníci. Společnost je rozžvýká, vysaje, nechá se chvíli pachtit s otázkou reprodukce, načež je vyplivne jako nepotřebný a nahraditelný článek. Kdežto já, já jsem někdo. PAN někdo. Já rozhoduji o pouhé přítomnosti něčeho takového, jako je společnost. Když na to přijde, já mám de facto moc nad budoucími generacemi. Navzdory stálé oblibě hormonální antikoncepce a statistikám. Jsem sakra důležitý. Mám klíče od hlavního vchodu. Mám klíče od všech dveří. A rozhlas k tomu. 

A studenti to vědí. Těm pomalejším to někdo řekne. Za pár týdnů budou kolem recepce svíčky a vonné tyčinky. Příští zkouškové se u mne budou hloučky studentů modlit za dobré známky. Tehdy zjistí, že MY, pán a vládce všehomíra (vyjma zavařovaného podbradku) jsme milosrdný. A štědrý. Jak poroste povědomí o naší moci, bude se zvyšovat poptávka po volných lůžcích na těchto kolejích. Cena půjde nahoru. Nakonec se objeví potřeba navýšit kapacitu. Ne, že by to pak stačilo. A čím víc bude našich následníků, tím větší gravitací budeme působit na centrum města a všechny v něm. Nakonec si celé brněnské centrum i s nádražím přitáhneme sem, do Komárova.

Jodid všemocný. Jen aby někoho malomyslného nenapadlo nechat mne vzít na sebe všechny hříchy světa. To by bylo poměrně nepříjemné. Inu, možná bude lepší příliš neriskovat. To kdybych nebyl tak úplně všemocný.

Doufám, že příště bude koláč.