Taky rádi
svačíte? A čemu dáváte v současných svačinářských trendech
přednost? Znepokojuje vás něco z aktuální problematiky svačin
do té míry, že byste se kvůli tomu rozhodli upravit svoji dietu?
Teď budu chvíli
psát o svých názorech, potom se budu na okamžik věnovat mému
pohledu na věc a zakončím to popisem toho, jak to vidím já.
Mohli bychom tomu říkat různě, od monologu přes blogerskou
onanii až po zbytečné tlachání. Vždycky bychom měli pravdu,
ale nikdy bych s tím nesouhlasil. Jde přeci jenom o moji vlastní
seberealizaci a ta je všechno, jen ne zbytečná. Mám pěknou židli
na recepci, ovesnou vločku (i když tady jde o vzájemné
vlastnictví), slušný počet knih a některé repliky z
cimrmanovských her znám nazpaměť. Pravda, pro někoho to nemusí
být moc. Jenže to není důležité. Úplně tím nejhlavnějším
totiž je skutečnost, že trpím potřebou neustále něco
sepisovat.
Psaní nemusí být
jen dar, ale i prokletí. Zvláště tehdy, neumíte-li psát
dostatečně dobře. Často se stává, že vás nikdo nečte, neboť
jediní potencionální čtenáři spadají do téže kategorie jako
vy. A vám chybí jakákoli motivace číst ty jejich slátaniny
výměnou za zájem o vaše texty. Na první pohled jde o primitivní
záležitost – neumíš-li psát, nepiš.
Už ani
nespočítám, kolikrát jsem se rozhodl skončit s tím. Jednou jsem
si schválně nezval s sebou do zaměstnání psaní potřeby. Jenže
na recepci máme tužek a propisek plný stůl. Tak jsem si nepřinesl
papíry. Přiznávám, musel jsem si večer předtím dvakrát
kontrolovat batoh, neboť jsem v něm pořád nacházel nějaké
lístečky, na něž by se dalo psát. Pak jsem přišel do práce,
otevřel skříň s osobními věcmi a narazil na toaletní papír.
No řekněte, nenaštvalo by vás to? Nakonec jsem ho rozdal
studentkám a celé dopoledne jsem se věnoval všemu možnému, jen
ne psaní. Jenom abych při vaření kávy narazil na filtry.
PAPÍROVÉ filtry určené k přípravě kávy.
Z mé potřeba
psát se pomalu stává posedlost. Každý den musím po sobě nechat
aspoň jedno slovo, jinak nemohu usnout a převaluji se v posteli.
Uznejte sami, tohle už není normální. Začínám si myslet, že
jsem jeden z těch ztracených případů. Jednoznačně z toho viním
své přehnané ambice. Proč mi stejně jako některým nestačí
prostý cíl umřít?
Za
normálních okolností by mne mohla odradit neexistence čtenářů.
Avšak víte, při čem jsem se minulý měsíc přistihl? Jak si
chodím číst vlastní články. Označil jsem to za ubohost, ale
nevím, zda se ještě mohu brát vážně.
Proto
jsem se nakonec rozhodl učinit toto doznání. A zajdu ještě dál.
Svatosvatě slibuji, že se svým psaním na blog skončím. Může
mi to trvat měsíc, dva nebo dokonce i roky, ale jednoho dne se mi
to povede.
Oslavíme
to marinovaným tofu, bude-li ve slevě.