Jestli existuje někde dokonalý den,
pak se jistojistě překládá jako středa.
Proč? Nemám žádný zjevný důkaz či důvod. Ale dejte mi
chvilku, určitě něco vymyslím. Ostatně jak se říká u nás na
Moravě: „You need to do it now, justify it later.“
Pravdou
ovšem je, že podle rodného listu se dá odvodit můj den narození:
středa. Ještě kdybych to tak zvládl kolem poledne, mohli bychom
poukazovat na můj vrozený smysl pro symetrii. Má drahá sestra
ovšem dřív uvěří, že mne tady vysadil Aštar Šeran. A když
jako důkaz uvede pondělní večer, kdy jsem jí vzal bochník
chleba, uložil ho do postele a četl mu Medvídka Pů ve snaze uspat
ho, pravděpodobně to nebude ani vypadat divně. Nikdo ovšem
netuší, proč podobné věci postihují zrovna mou maličkost.
Rozhodl jsem se proto napsat toto krátké prohlášení, v němž
budu za chvíli tvrdit, jak moc normální vlastně jsem.
Jsem
úplně normální. Normálnost je esencí mého jména. Totiž,
jednoho z nich určitě. Jsem průměrný až k ponožkám. Nehty z
toho většinou vynechávám. Jinými slovy, jsem docela jako... Jako
vy? Ne, asi ne. Ale jako on, ano, jako on. Nebo ona. Až na to tělo,
hladiny hormonů a pravidelné pocity ošklivosti. Jsem prostě
docela podobný... Teď bych měl vytáhnout něco uvěřitelného.
Jsem úplně stejný jako já. Plus mínus drobné a zanedbatelné
rozdíly.
Nemyslete
si ovšem, že je to nějaká legrace, být člověkem z lidu, docela
obyčejný průměr. Tak předně nikdo takový vlastně neexistuje,
tudíž mne nemáte jak srovnávat. Budete mě holt muset uznat jako
dokonalý příklad průměrnosti. Vy všichni dohromady děleno váš
počet, přesně to jsem já. Nic víc, nic míň.
Včera
se mi zdálo, že na mne útočí slepice. Nebo opravdu hodně
naštvaný pomeranč. Ve snech se to špatně poznává.