Začínám si pomalu zvykat na očekávání společnosti plynoucí
ze čtvrtstoletí mé existence. To je dobře, neb narozeniny se blíží.
Tím samozřejmě nechci naznačit, že trpím nedostatkem
narozeninových darů. Nejsem zvyklý stěžovat si… A i když nemám nic proti překvapení,
nevadí mi ani vědět, co mne čeká. Předně se aspoň mohu o to víc těšit. Ano, už
takhle dopředu.
Zatímco minulý rok mne vločka obdarovala lístkem na festival
(k němuž se již nějakou dobu pokouším zpracovat ten dlouhý článek), letos
dostanu koncert Queens of the Stone Age.
Totiž, on to nebude koncert pro mě, to by se nelíbilo ani mně, ani kapele.
Chybělo by jim živé publikum.
Nevím proč, ale nejvíc si užiji koncert, když nepodlehnu
nutkání zapojit se do pohybu. Jsem pak schopen vnímat spoustu detailů, které by
mi jinak nejspíš unikly. Anebo se prostě jen bojím pohnout, abych neudělal něco
špatně (my introverti a pravidla), vyberte si. Každopádně vločce to příliš
velkou radost nedělá. Pochopitelně, mnohem raději by netancovala kolem mě, ale
se mnou. A i když se její očekávání rapidně snížila, nejspíš by jí změna mého
postoje k živé hudbě udělala radost.
Během víkendu jsem si mimoděk uvědomil pravý důvod mého
nepohybu. To jsem takhle seděl u stolu a pokoušel se psát. Nic ani vzdáleně
připomínající studium. Času jsem měl dost, ale nápady mi chyběly. Asi bych měl
zmínit, že nerozlišuji mezi dobrými a špatnými nápady. Nemám jich tolik, abych
si to mohl dovolit. Inu a tento můj beznápadový stav trval jen do té doby, než
jsem si pustil hudbu. Do sluchátek. Nahlas. Nechal jsem se trochu unést (v
pokoji jsem byl koneckonců sám) k pohybu. Nešlo o žádné taneční kreace
vyspělé společnosti. Spíš vítání nového mechu v mladší době kamenné. Ale
výsledkem byl nápad. Pustil jsem se do psaní, a když jsem byl hotov, stačilo
opět lehce zatřást hlavou do rytmu a vypadl mi další námět ke psaní. Tak to
pokračovalo, dokud mi z hlavy nezačalo padat něco o Jackovi a práci.
Teprve tehdy jsem s tím přestal.
A přesně to je důvod, proč na koncertech stojím takřka
nehnutě.