Konečně se mi povedlo mít naprosto čistý, zcela legální
volný čas v celkové délce 24 hodin. Než zjistím, jak jsem to dokázal, bude
zítra. A tak se na nějaké detektivní pátrání zvysoka vysmrkám.
Přiznám se, chvíli jsem ráno řešil takové to klasické co s volným dnem dilema. Naštěstí
to my introverti nijak nekomplikujeme. Sedneme si k počítači a chodíme si
vařit čaj. Anebo jdeme ven, srovnáme svou chůzi s obyčejnými smrtelníky, a
předstíráme, že někam spěcháme. Já jsem se rozhodl dohnat resty, spadající do
kategorie nedůležité. Takže například
když teď umřu, poznáte to až na konci května, neb přesně tehdy dojdou šneci.
Uklidil a utřídil jsem si dokumenty v počítači. Zálohoval data. A krom
toho… Budu muset koupit černý čaj.
Během oběda jsem si vzpomněl i na oblíbené stránky a věnoval
jim krátkou vzpomínku. Nebylo třeba je navštěvovat, mám díky technologiím (a
Facebooku) dokonalý přehled o tom, co se kde děje. Musím říct, že žádný velký
ruch jsem za poslední dobu nezaznamenal. Inu, někteří nemají chuť či motivaci.
Někdo má těch blogů tolik, že už ani neví, kam všude přispívá. Jiní přesunuli
své záliby k něčemu praktičtějšímu. Takový je i například případ Petra
Růžičky.
Bylo, nebylo, Petr si založil blog A. Vypiplal si design,
jak velí manuál správného bloggera, a vesele do něj psal. Ne příliš často, ale
zato byly jeho příspěvky velmi zajímavé. Pak si založil další blog, aby měl kde
publikovat své zážitky z cest. Stihl jeden. Po nějaké době si uvědomil, že
není spokojen s adresou blogu A. Tak ji změnil. Zapomněl se o tom zmínit,
takže ho někteří odvážlivci nějaký čas hledali, než se všechno vysvětlilo. S novou
adresou ubylo příspěvků, ale úroveň zůstala zachována. Petr mezitím začal
prokládat své články i fotografickými momentkami. Cestoval, ale tajně. Tak to
šlo pár měsíců, než si Petr uvědomil, že už od začátku mu forma blogu
nevyhovuje. Přešel tedy na jinou platformu. Ta chvíli vydržela, načež byla
vyměněna za lepší. V současnosti žije Petr skoro inkognito, nepočítáme-li Facebook
a velmi diskrétní twitter.
Petr Růžička samozřejmě neexistuje. Chtěl jsem nějaký
příklad, na němž bych mohl ilustrovat, jak moc je kreativita důležitá. Jenže
zdá se, že nikdo z mých přátel není vhodným kandidátem pro podobnou
ukázku. Snad kdybych chtěl dokázat něco jiného…
Nedovedu si představit, že bych byl bez blogu. Hm. Vločka by
mne nejpozději do týdne zabila, protože bych neustále vyžadoval její pozornost.
Zvláštní je, že v prostředí blogu to tak nefunguje. Stačí mi ta teoretická
možnost, že jsem vidět. A cítím se mnohem líp, než kdybych měl trpět samomluvou
(ne, že bych jí teď netrpěl). Navíc, díky blogu mohu své přátele informovat o
aktuálním dění ve svém světě.
Tedy mohl bych, kdyby mé články nebyly publikovány obdobně
jako šneci…