Ne, vážně to není poprvé (a ani naposled), co
se mi nechce nic dělat. Takováto nechuť je v mém případě periodická. A já
ji nikdy nepřivítám, když se ukáže. Jednoduše se mi do toho nechce.
Mám štěstí, že sedím u hlavního vchodu do
budovy plné studentů a že tito studenti čas od času potřebují ven (nebo
dovnitř). A tehdy je mohu zastavit, promluvit si s nimi a velmi
jednoduchým způsobem se tak zbavit přebytečného času, během nějž by se mi nechtělo
nic dělat. Tato praktika, jakkoli užitečná či přímo inspirativní, není
dokonalá. Nkdy totiž nevíte, koho se vám podaří oslovit. Takže čas od času
oslovíte někoho, kdo sám touží být osloven. Hádám, že od toho koneckonců
sloveso oslovit máme.
Tak například v neděli za mnou přišel
zahraniční student (z Nigérie). Tento samotný fakt mne měl varovat. Totiž že
přišel sám a že se neptal na obvyklé věci (týkající se chodu kolejí). I dali
jsme se do řeči a než jsem se nadál, řešili jsme existenci boha. Tedy Boha.
Strávili jsme tím dobrou hodinu. Nakonec můj kolega začal opakovat tezi o tom,
že řece musí existovat nějaký stvořitel, neb tak dokonalé konstrukty jako jsme
my nemohou vznikat jen náhodně. V otázkách náboženských omezuji se pouze
na klasické nevím a nemohu vědět.
Většinou tedy v delší podobě monologu (protože se rád poslouchám). Ani
tentokrát jsem nedokázal nabýt dojmu, že by hlavní designér a konstruktér
v jedné osobě existoval a že by jím byl křesťanský Bůh. Zároveň jsem to
však alibisticky nepopřel, čímž jsem očividně dal svému kolegovi naději na mou
případnou záchranu.
Jak se ukázalo, onen dobrý student je členem
jediné pravé církve. Tato konkrétní se jmenuje Svědkové Jehovovi. To je fakt, nikoli diagnóza. A já jsem zvědavý,
jestli příště opět přijde s nějakým argumentem. I když mne nedokáže
přesvědčit, aspoň se s ním dobře povídá. Navíc, Jehovisté nejsou zdaleka
ti nejhorší lidé, s nimiž si během svých směn povídám.