Je docela vtipné, že většinu článků mám chuť
začínat slovy Stalo se to nedávno.
Snad pro to existuje nějaký zajímavější důvod, než moje zřejmá potřeba vařit
z vody (a podvědomí tento důvod přede mnou tají). I tohle se mi stalo
nedávno. Procházel jsem se rodným domem a přál si, abych tam už nikdy
nevkročil.
Světlo v mém bývalém pokoji pořád
nesvítí, a tak je lepší nechodit dovnitř večer. Ještě bych se tam dokázal
orientovat, čímž bych jen potvrdil, jak moc is prostředí svého trvalého
bydliště pamatuji. Svým způsobem to skoro vypadá, jako kdybych před pár lety
umřel a obyvatelé toho domu se rozhodli zachovat můj pokoj v původním
stavu. Samozřejmě mám spoustu věcí přestěhovánu v Brně, ale stále
s tam nachází dost nánosů ze starších let. Vždy, když tam zabloudím, mám
pocit, jako bych se hrabal v hlavě svému o něco mladšímu já. Občas dokonce
zatoužím zůstat o něco déle; počkat až přijde a říct mu, co všechno se mu
v budoucnu nepovede. Pak rychle odcházím, aby se to náhodou nestalo
doopravdy.
Byl bych rád, kdyby tato připomínka mé blbosti
(v minulém čase) zmizela. Stačilo by provést pár změn, aby místnost přestala
vypadat tak, jak si ji pamatuji. Jenže já se tam nikdy nezdržím na dostatečně
dlouhou dobu a nikdo jiný nemá tu správnou motivaci. Snad by se dalo zkusit
toto místo nenavštěvovat a spokojit se s těmi částmi rodného domu, které
nějakým způsobem podlehly změnám. Jenomže já tak rád chodím na hřbitovy…
Možná začnu nosit květiny.