Svět se zbláznil. A to
je přitom složený z jedniček a nul. Úplně vidím vytáhlého ajťáka s brýlemi,
jak se kdesi za rohem poťouchle usmívá a programuje mi větší pupek a lepší
pleš.
Nesmím nad tím
přemýšlet. Přesto to dělám. Když se v zaměstnání posadím rovně a pekelně
se soustředím, zaslechnu zvuk ubíhajícího času. Jindy o něm vlastně ani nevím.
Musím sedět na recepci, aby to mělo ten správný efekt.
Minuta po minutě
probíhá kolem a já uvažuji, co všechno jsem v tu chvíli mohl dělat a
nedělám. Vzpomenu si při té příležitosti na všechny proflákané okamžiky a
zastydím se. Mám najednou pocit, že by bylo mnohem lepší, kdybych svůj čas mohl
darovat někomu lepšímu. Někomu, kdo by ho využil.
Protože však podobný
systém dárcovství neexistuje (DMS po česku: 30 minut odečtou, 3 minuty jdou
operátorovi za dobrý skutek, neb průměrná cena se pohybuje kolem 1 minuty za
sms), musím se smířit s vlastním časem. Buď se naučím využívat ho tak
efektivně, abych se za to potom nemusel stydět.
A když si nebudu vědět rady, je tady ještě třetí
možnost. Ožením se. Vločka už mi ten čas zorganizuje…