Jsem divný. A introvert. Divný introvert, neboť při určité
konstelaci mám problémy zůstat alespoň chvíli zticha. Za to ovšem nemohu.
Většina mých přátel totiž patří též k introvertům. A zkuste si představit,
jak po mnoho let vypadala naše setkání…
Po celou tu dobu jsem pracoval na tom, aby tíha společenské
konverzace neležela jen na mě. Přeci jen, když všichni pouze reagují na to, co
říkám já, není to moc zábavné. Tedy… Nebylo to moc zábavné. Dokud ostatní
nezahodili ostych a nezačali mluvit docela normálně. V tu chvíli se to
celé pokazilo. Já jsem si totiž mezitím zvykl na prostor, který během našich
sessions nikdo nepoužíval. Měl jsem publikum a čas ho unavovat svými dlouhými
monology. Oni (většinou) poslouchali a já jsem byl spokojený. Teď mluví vždy
ten, kdo má co říct. Přiznám se, že jsem už přemýšlel, jak si ušlý čas (někdo
musí mít hodiny nalétané, někdo odmluvené) nahradit. Pokus se samomluvou před
zrcadlem nevyšel. Nevydržel jsem se na sebe dívat déle, než pět minut.
Je obtížné připustit si, že na světě existuje ještě někdo
jiný (krom vločky samozřejmě). Mé snahy vyhýbat se lidem v MHD za pomoci
Kindlu a mp3 přehrávače byly snad až příliš úspěšné. Dokud jsem nebyl nucen poslat
svá sluchátka na reklamaci. A než mi přišla zpátky, byl jsem nucen jezdit po
Brně bez hudební bubliny. No, a protože jsem se kvůli zvukovému smogu (je
hrozné, co všechno jsou schopni lidé našroubovat do vět) nedokázal soustředit
na čtení, trávil jsem čas přemýšlením. Problém s přemýšlením je však ten,
že ona přemýšlející osoba se vystavuje riziku, že něco vymyslí. Proto je lepší
zaměřit pozornost na témata, která nemají žádný vážnější dopad.
A tak, zatímco si důchodci neměli pro samou mládež kam
sednout a naštvané maminy se pokoušely vecpat tři kočárky na místo pro jediný,
já jsem přemýšlel o tom, co vlastně chci dělat s tímto blogem. Má vlastně
cenu dělat s ním cokoli? To byla čistě řečnická otázka. Jsem moc rád, že
sluchátka tento týden přišla zpátky spravená. Zatím jsem totiž stihl pouze
shrnout, proč to cenu má.
Neexistuje jediný důvod, proč bych si měl stěžovat na
přemíru nezájmu, je-li navíc tento nezájem zasloužený. Ať už mojí nečinností
nebo povahou mé tvorby. Nemám rád lidi, co se vnucují, a tak jsem měl vždy
obavy, aby mne nakonec nepostihlo něco podobného. Abych nezačal i já s oním
otravným: „Nechcete si přečíst tohle?“ „Mám nový příspěvek.“ „To je zajímavé.
Připomíná mi to, jak jsem psal o…“ Potenciální čtenáři mohou ztrácet čas někde
jinde. Zároveň však nechci přestat s jakousi pseudo tvorbou v internetovém
prostředí. Ne pro ostatní, ale kvůli sobě. Virtualita je koneckonců plná
divných stránek. Já tedy pouze pokračuji v zavedeném standardu. A tohle
malé zákoutí zůstane malým zákoutím, odkud občas vyženu usídlené pavouky. Byť
stále existuje naděje, že se ještě někdy odhodlám stoupnout si před to zrcadlo
znovu.
Ale až nebude vločka doma…