Napadlo mne, že bych se
pokusil nějak rehabilitovat práci na recepci. Bohužel, na mé recepci se
nepracuje. Rozhodně ne tehdy, když jsem tam já.
Ne, že bych byl snad
zbytečný, to ne. Mé kolegyně mívají sice většinou strašně moc práce a tak tak,
že se stihnou aspoň trochu najíst, ale to je spíš rozdíly v použité terminologii.
Inu, čím míň práce, tím víc času na jiné činnosti. Takže během svých směn běžně
čtu, píšu, hraju (poslední dobou jen vzácně), učím se (poslední dobou častěji)
nebo třeba debatuji se studentstvem.
Občas je to ovšem tak,
že si studentstvo chodí povídat se mnou. Pravda, studentky jsou většinou
přiopilé a buď mi vděčně (přeci jen jsem je pustil do budovy, ne?) vypráví o
tom, jak s nimi flirtoval přítel jejich spolužačky („Jak si to vůbec může
dovolit?! Ale je hezký…“) anebo mi přinesou kopretinu s tvrzením, že jsem
nejlepší recepční a zasloužím si to. Kdyby tak přinesly aspoň čokoládu…
Studenti naštěstí buď nepijí, nebo to umí.
Přesto je na mém
zaměstnání něco obtížného. Pokud jste nevyspaní, těžko se zůstává vzhůru.
Můžete zkusit dělat dřepy, nalinkovat všechny sešity, uklidit recepci, každých
pět minut zkontrolovat kuchyňku na pátém patře, vypít litry kávy a celý automat
s energy drinky, ale nakonec vám stejně nezbyde nic jiného, než zívat a
očima tlačit ručičky hodin. Únava je vždycky mnohem rychlejší, než konec směny.
Pak už jste tak ospalí, že slova začnou ztrácet druhé a třetí významy. Kolem
páté hodiny ranní jste rádi, když si vzpomenete na primární význam daného
výrazu. Až pak zůstane jen u „eeh“, s nímž v sedm padnete do postele,
zničeni celonočním sezením na židli.
Takže ať si myslíte
cokoli, vězte, že práce recepčního na kolejích není pro každého.
Ti šikovnější budou pravděpodobně
jinde…