V neděli
by se nemělo pracovat. Je to poslední den v týdnu. Den číslo sedm. Má
slovo „nedělat“ už v názvu. Bůh v ten den prý taky nic nedělal…
Vyberte si.
Vycházím
z teorie, že kdyby se v neděli nepracovalo, nebyl bych líný zajít do
supermarketu v sobotu. Nebo rovnou v pátek… Prostě bych si to zařídil
tak, abych měl na víkend vše, co potřebuji. Rozhodně by se mi nestalo, že v neděli
ráno začnu péct chleba a nemám instantní droždí. Nápady nahradit ho něčím jiným
(šamponem, slivovicí, kečupem) jsem zavrhl jako lobbing vlastní lenosti. A tak
mi nezbylo než sebrat nejprve odvahu a následně sebe a udělat si malou
procházku.
Cestou
do supermarketu míjím vždy takový nízký a protáhlý domek s velkou zahradou,
na níž starší pár pěstuje rajčata, brambory, hrášek, mrkev, salát, ovocné
stromy a houpačku. S vločkou jsme zvažovali, že bychom se nechali
adoptovat, ovšem nedávno jsem viděl, že nás předběhly nějaké dvě malé děti. Je
frustrující, když nad vámi vyhraje předškolní mládež.
Další
zajímavostí na této pouti bývá chodník vedoucí k nákupnímu centru. Je
široký. Hodně moc široký. Ani tři maminy s kočárky vedle sebe vás nezdrží.
Jedna důchodkyně s minipsem a pětisetmetrovým natahovacím vodítkem ano,
ale to je vcelku pochopitelné. Hrozně rád bych si jednou tuto komunikaci pro
pěší opravdu užil. Bohužel, nejčastěji se mi stává, že přímo přede mnou jde
osobnost nerozhodného typu. Takový člověk (je jich víc a myslím, že se střídají
na směny) jde po pravé straně chodníku, ale moc se mu tam nelíbí. A tak driftuje
vlevo, až se dostane na druhou stranu. Jenže zjistí, že vpravo bylo přeci jen
líp a začne se vracet. Na vině očividně není alkohol, neb pohyby těchto osob
jsou až příliš pravidelné a precizní. A tak se občas po návratu domů probírám
nabídkami práce a hledám „terénního pracovníka víkendového vytížení
chodníkových ploch.“
Zatímco
takové zaměstnání může být zábavné, prodávat v supermarketu je skoro za
trest. Zvlášť, když na vás vyjde neděle. Jedna konkrétní prodavačka se s tím
ovšem vypořádala po svém. Po celou dobu předstírala, že neexistuji. Zboží prostě
přijelo až k ní, ona ho namarkovala, dostala stravenku, počkala si, zda z peněženky
vydoluji tu pětikorunu, nebo jestli se bude muset otravovat s terminálem a
nakonec místo rozloučení pozdravila zákaznici stojící za mnou. Měl jsem opravdu
chuť popřát jí hezký den. Ale cestou domů (ukázalo se, že terénní pracovník
ještě maká) se mi to rozleželo v hlavě. Mé negativní emoce vůči této
prodavačce nebyly na místě. Jistě za to může neděle. Kdybych ji potkal třeba v pondělí,
bude se usmívat a třeba mne dokonce i pozdraví.
Pokud ovšem nemá neděli každý den…