Když ráno po pěti hodinách opouštím postel, říkám
si, jaká je to škoda. Správně bych v ní měl zůstat (a nejlépe celý
víkend). Už jenom pro to, co všechno jsem musel udělat, než jsme si (s vločkou)
tu postel dotáhli domů. Čili já jí ten čas vlastně dlužím. Nebo ona mně. Záleží
na úhlu pohledu.
Ne nadarmo se říká, že nejkrásnější pohled na svět
je z vlastní postele. Sice toho člověk občas moc neuvidí (zvlášť je-li
rozespalý), ale myslím, že o to tak trochu jde. Minimalizovat vjemy. Čím míň
toho víme, tím jsme šťastnější. A postel je tím nejlepším pomocníkem. Vlastně,
postel by měla být odpovědí na všechno.
-Nedaří se ve škole? Postel.
-Zákazníci jsou protivní? Postel.
-Unavení z práce? Postel.
-Nemyslí vám to? Postel.
-Myslí vám to? Postel.
-Neumíte psát? Postel.
-Chcete pomoct světu? Postel.
-Nejíte med, protože je to nemorální vůči včelám? Postel.
Jak by hned bylo vše jednodušší! A teď si vezměte,
že bychom ze začátku měli všichni k dispozici jen tenkou matraci bez
postele a postupně bychom se museli k těm lepším hnízdům propracovat.
Neřkuli přímo prospat. Máte dostatek naspaných hodin? Výborně. Stačí udělat
zkoušky a můžete dostat svou první opravdovou postel. Něco mi říká, že
statistici by si nad tím nárůstem workoholiků lámali hlavy ještě dlouho.
A nejspíš by nakonec usnuli taky.