Vůbec
nevím, co to dnes do všech vjelo. Přejí mi k narozeninám, jako kdyby snad
bylo 1. června nebo… Ah…
Pamatuji
si, jak někteří panikařili, že jim bude dvacet a tím pádem nadobro opustí svět
náctiletých. Ty jsem uklidňoval tvrzením o tom, jak lidské tělo začíná stárnout
až od pětadvaceti let. Slyšel jsem to v nějakém dokumentu, čili klidně to
může být i pravda.
No
a teď si uvědomuji, že možná říkali něco o pětatřiceti. Rozhodně jsem totiž
ještě nezačal stárnout. Schválně jsem si včera sepsal všechny důkazy svého
mládí. Tak například pořád plešatím. To je pozitivní, protože stále mám z čeho.
Můj metabolismus nezpomaluje. Nejspíš proto, že už tak je pomalý dost. Zrak mi
slouží bezvadně. Pokud ovšem nemám v zorném poli seznam úkolů. Sluch je
též bezchybný. I když mi vločka pátým rokem prorokuje, že s takovým posloucháním
hudby ohluchnu ještě dřív, než ona. S pamětí jsem na tom také pořád stejně
(co si nenapíšu, to neexistuje). Inu, jako kdyby mi bylo zrovna těch dvacet.
Nebo
ne?
Budu
se ženit. Brzy. Ne, že bych se na to netěšil, ale je to svým způsobem důkaz
dospělosti, ne? Navíc, ostatní ode mne čekají větší zodpovědnost. Dokonce i ti,
od nichž já nemohu čekat žádnou. Před třemi lety jsem se nechal zaměstnat a od
té doby nepracuji. A myslím, že kdybych nechodil po Brně s klaunským nosem
pověšeným kolem krku, berou mě lidé vážněji.
Nebo
ne?
Uvědomuji
si, že musím častěji střídat přátele. Řekněme v ročních intervalech. Ti
stávající už totiž znají všechny moje triky. Kolikrát mi odpovídají ještě dřív,
než něco řeknu.
Jen kdybych za tak skvělé osoby
dokázal najít náhradu…