Shrňme si to.
Před více než třemi lety jsem navzdory své přirozené lenosti hledal práci. Půl
roku jsem den co den rozesílal svůj životopis (plus motivační kecy) a když jsem
měl někdy štěstí, dostal jsem e-mail s omluvou tak upřímnou, až to skoro
vypadalo, jako kdyby mne nevzdali jen tak tak.
Až potom mi z ničeho
nic volali z jedné univerzity, že mají můj životopis (ten ostatně tehdy
měl kdekdo) a jestli pořád sháním místo. Odpověděl jsem kladně. Domluvili jsme
se na pohovoru a já jsem měl pocit, že jsem zase o kousek dál. S trochou štěstí,
říkal jsem si tehdy, začnu chodit na pohovory častěji. A kdoví, za pár let…
Na pohovoru jsme
byli dva. To zpočátku vypadalo docela nadějně. Dokud moje kolegyně nepřiznala svou
skoro dvacetiletou praxi na stejné pozici. Pamatuji si, jak jsem se chtěl svézt
ze židle a schovat se pod stolem. Hledali jednoho člověka. Navíc na studentské
koleje. Jistěže se tam víc hodila kolejbába s praxí, než kolejjodid, který
na žádných kolejích nikdy nebyl. Přesto jsem se pokusil odbýt si pohovor pokud
možno se ctí. Ale už jsem v tom rozrušení zapomněl dávat pozor na svou pravdomluvnost.
Takže když se zeptali, jestli umím anglicky, odpověděl jsem, že mne sice
dvakrát vyhodili ze studií (obor AJ), ale nikdy kvůli jazyku. Pak se ptali na
naše platové požadavky, a co si od té práce představujeme. Oznámil jsem jim, že
moje představa je brát peníze za nicnedělání, ale jako realista hodlám splnit
vše, co by se ode mne vyžadovalo. Za rozumnou odměnu, o jejíž výši jakožto
člověk bez vážnější zaměstnanecké historie nevím nic.
Zbytek pohovoru
už jsem jakž takž ustál. Potom pan ředitel vstal, všichni jsme se na sebe
usmáli a podali si ruce. Trochu mi to připomnělo takové to katolické pozdravte se navzájem. Slíbili, že se do
týdne ozvou. Věřil jsem jim asi tolik, jak věřím v kostele. Přesto jsem
každičký den z toho týdne neustále pozoroval telefon. Můžete si myslet, že
bůh neexistuje, ale neříkejte to nahlas. Co kdyby vás slyšel?
Sedmého dne (kdy
stvořitel odpočíval a já se zapomínal dívat na mobil) mi zavolala personalistka
ze správy kolejí a menz. Hrozně se mi omlouvala, že to místo dostal někdo jiný.
Já jsem řekl něco jako „aha,“ a považoval to za uzavřenou záležitost. V duchu
jsem se už viděl, jak večer třídím další nabídky (což jsem mimochodem v tom
týdnu dělat nepřestal) a vymýšlím uvěřitelné důvody, proč zrovna já chci
pracovat tam a tam. Jenomže ta paní pokračovala. Prý ještě hledají recepční/ho
na jedny koleje. Je to sice dál od centra, ale kdybych měl zájem, mohl bych se
zastavit podepsat smlouvu a tak? Domluvili jsme datum, kdy se objevím, já jsem
poděkoval a zavěsil.
Myslím, že
zbytek dne jsem prožil jako optimista.