Sedím u stolu, popíjím zázvorový
čaj (typ zabiják) a přemýšlím. Každou
chvílí cuknu hlavou, jak mne to přemýšlení zmáhá. Ale nevzdávám se. Připadám si
sice trochu jako alchymista, trochu jako blbec, ovšem to mne nemůže rozhodit.
Vzduch je prosycen napětím, a když se pozorně zaposloucháte, objevíte, že jsem
si pustil dramatickou hudbu. Chtěl jsem navodit tu správnou atmosféru. Mám v zásobě
ještě fanfáry a oslavnou píseň z doby klasického hard rocku. Na to je
zatím ještě čas. Nejdřív budu muset najít svatý grál. Nebo alespoň zjistit, jak
si správně zorganizovat čas.
Nějak tomu úplně nerozumím. Celou
dobu, kdy musím svou pozornost věnovat jiným věcem (zaměstnání, návštěvy
přátel, umývání nádobí, seznam je dlouhý), objevují se mi v hlavě nápady.
Jeden za druhým, s úsměvem jako Jehovisté zazvoní a hned se hrnou dovnitř,
aby zůstaly. V takové okamžiky netoužím po ničem jiném (zaměstnání,
přátelé a saponát prominou), nežli po židli, stolu a svém papírovém bloku s inkoustovým
perem. Z touhy psát se stává imperativ, který hrozí vydržet minimálně dva
inkoustové zásobníky. Nikdy k tomu bohužel nedojde. Ač introvert, znám své
základní povinnosti, a proto si od nápadů vezmu brožurku, hezky poděkuji a
doporučím jim, ať se zastaví, až na ně budu mít víc času. Představuji si, jak
pitomě přikyvují a neochotně se šourají na ulici.
A potom to přijde. Mám celou noční
směnu pro sebe, nikdo mne minimálně pět, šest hodin vůbec neotravuje. Sedím u
stolu, před sebou psací potřeby, po levici můj laptop, vpravo pracovní PC. Za
mnou budují Einstürzende Neubauten tu správnou kreativní atmosféru. Obřadně
vytáhnu poznámky (aka Strážný vysílač
inspirace) a jsem připraven začít. Po dvou hodinách si uvařím kávu. Sním
jablko nebo chleba. Někdy ve tři hodiny ráno se začínají courat zahraniční
studenti. Přiopilí, ale spokojení. Usmívám se na ně, ale ke spokojenosti mám daleko.
Netrpělivost zaženu jogurtem. Pak je pět a to znamená čas sbalit nepoužitý
počítač, nepošpiněné papíry a začít se chystat na předání směny. Cestou domů je
mi jasné, že jakmile se probudím a zaútočí na mne povinnosti, nápady se vrátí.
Docela dlouho jsem si
představoval, že je to jenom taková interní zlomyslnost. Mám práci, mám nápady.
Nemám práci, nudím se. Jenomže dnes (ehm, včera) ráno mi došlo, že je to úplně
jinak. Neumím si zorganizovat čas. Existují lidé (a já jich pár znám), kteří se
ráno probudí v šest, aniž by je k tomu cokoli zavazovalo, a vrhnou se
na tu či onu činnost. Pracují, dokud nepřijde čas odebrat se do zaměstnání či
na brigádu. Tam si vydělávají na existenci a po návratu domů si dovolí krátký
odpočinek, načež opět pokračují ve studiu, čtení odborných článků, psaní nebo
čemu se to vlastně věnují. Tito lidé jsou bytostmi vytíženými (latinský název
bohužel neznám). Jejich jsoucno jest spjato s aktivitou. Pokud bychom jim
nedovolili realizovat se skrze neustálou činorodost, rozpadnou se nám před
očima. Jeden by je pro to klidně mohl zkusit i litovat. Pokud by je tedy zrovna
neobdivoval za jejich neutuchající energii a odhodlanost.
A to je přesně to, co já neumím. Být
dnes osmiletý, pravděpodobně mezi své známé počítám strýčky a tetičky z pedagogických
poraden. Pokud by nade mnou rodiče rovnou nezlomili hůl. „Je to marné,“ řekli by
smutně. „Z toho nikdy nic pořádného nebude.“ A potom by tiše dodali větu,
kterou si řemesla nezaslouží: „Kdyby tak aspoň udělal učňák.“
Takhle se občas cítím (bez toho
dovětku samozřejmě), když si prohlédnu, kolik času dovedu týdně promrhat. Je mi
to líto a zároveň jsem sám na sebe naštvaný, že si to nejsem schopen zařídit
jinak. Proto tady teď sedím, hypnotizuji svůj rozmazaný obraz v monitoru,
a přemlouvám se. „Vymysli něco. Udělej to tak, aby ses za dnešek nemusel
stydět.“ Jediné, co mne však zatím napadlo, je pustit si do sluchátek hudbu
dost nahlas na to, aby přehlušila výtky okolí, že určitě zase dělám něco
zbytečného, co si nenacpu do životopisu a co mne neuživí. Při troše štěstí to
bude přesně ten správný způsob, jak se přinutit dělat něco lepšího, než
vymýšlet výmluvy, proč chci být takový, jaký jsem.
Jo a pilné lidi mám rád. Kdybych se nemohl dívat na to, jak jsou
svědomití, ani by mi nechutnalo.