Víte, jak se za promoci dávají různé cenné dárky v podobě
hodinek, řetízků peněz různých měn a tak podobně? Tak já jsem vám právě ušetřil
zbytečné výdaje…
Tohle není přesná citace mého oznámení o ukončení
studia. Nikdy bych se neodvážil říct to takhle. Už jenom proto, že sám jsem se
po vyloučení ze školy na podobné vtipkování necítil. Teď už je to o něco lepší,
neb jsem si zakázal příliš časté ohlížení se. I tak si musím dávat pozor, aby
mé způsoby vyjadřování nepůsobily kontraproduktivně. Vážně nemám radost z toho,
jak to celé dopadlo. Opravdu mi záleželo na výsledcích. A přesto nehodlám sedět
s rukama v klíně a čekat, až mi zase někdo řekne, že jsem zbytečně
vyhodil x tisíc a y let.
Je to přesně týden, co jsem jel poprvé od vyloučení
ze školy do své rodné dědiny. Moc jsem se tentokrát netěšil. Svým ploditelům
jsem sice tu nešťastnou novinu již oznámil předem, ale pořád mi ještě zbývalo
pochlubit se vlastním nezdarem před prarodiči a zbytkem příbuzenstva (ano,
jedna malá obec a přesto v ní moje rodina nemá majoritní podíl voličstva).
Bylo mi jasné, že každý si bude chtít položit jednu z těch nepříjemných
otázek typu Proč? Jak? případně A nešlo by…? Aktuální situace navíc
vylučovala mé zásahy v podobě vyhýbání se povinnosti odpovídat. Proto jsem
se už před cestou z Brna zhluboka nadechoval a psychicky se připravoval na
nejhorší.
Jenomže k ničemu nedošlo. Objevilo se sice pár
dotazů spadajících do zmiňované kategorie, nicméně všechny byly smeteny
zvědavostí ryze praktickou. Co prý teď mám v plánu a co chci dělat. Trochu
zaskočeně jsem jim vyložil svůj záměr a dočkal jsem se dalšího překvapení, když
byly mé představy shledány rozumnými. Nikdo se ani slůvkem nezmínil o tom, že
kdybych se v červnu neženil, všechny zkoušky bych určitě zvládl. Všichni
akceptovali současný stav věcí tak rychle, až jsem je začal podezřívat z toho,
že něco takového čekali. Když se nad tím tak zamyslím, moje studentská historie
leccos naznačuje sama o sobě…
Ještě pořád se s tím srovnávám. Trochu závidím
všem studentům tu naději a možnosti. To sezení na seminářích a přednáškách. Ty
úkoly, které je třeba dodělat, než fiktivní hodiny odbijí půlnoc a virtuální
odevzdávárna se zavře. Ta odborná literatura, o níž se všichni bojí přiznat, že
je strašně baví a fascinuje. Ty diskuse na hodinách, kdy polovina třídy není
schopna správě zformulovat protiargument a vy si tak myslíte, že tomu rozumíte
líp. Vlastně jsem o nic nepřišel. I dnes musím někde sedět a s někým argumentovat.
Mám své časové limity, stejně jako myšlenky, jež nemohu mezi kolegy přiznat
(moje práce je strašná zašívárna, nic se tady nedělá a stejně to někteří umí
udělat špatně). Jinými slovy studuji, i když nejsem ve škole. Sice v takto
nedomyšlené symbolice odpromovat znamená zúčastnit se (čistě fyzicky) vlastního
pohřbu, ale to je teď vedlejší.
Ať už během své existence (ne)dokážu cokoli, vždycky
budu ten, co ho několikrát vyhodili ze školy. Už mi to nikdo neodpáře a vím o
lidech, kteří se zaručí, že nezapomenu. Nesbírám vhodné výmluvy, proč se tak
stalo a proto se tím nemohu před nikým chlubit. Ale kdybych měl hledat paralely
mezi prvním a posledním vyloučením, budu muset přiznat, že jsem během té doby o
mnoho zmoudřel. Tak například už netoužím pokoušet se o realizaci oné slavné
věty z životopisů slavných spisovatelů:
Studium
nedokončil a věnoval se literatuře…