Vážně se na to jednoho krásného dne vykašlu. Jsem
introvert, jasné? Mluvit s lidmi mě stojí hrozně moc sil. Je to skoro jako
kdyby mě ti lidé vysávali. Hotoví upíři. Jenomže jak na nich nemluvit, aby se
neurazili?
Jistě, spousta lidí je schopna urazit se, když na ně
mluvím, ale takoví prostě nemají smysl pro humor. A smysl pro humor je to, co
nás odlišuje od zvířat. A od zmrzliny s čokoládovou polevou. I když tady
jde spíš o osobní názor, než konečný výsledek ratifikačního procesu. Osoby bez
smyslu pro humor ignoruji. Hned, jak to jen jde. No a na ten zbytek mluvím.
Mluvím a mluvím a oni poslouchají, obrací oči v sloup, sledují po očku
hodinky, ale ani by je nenapadlo říct: „Sorry, já už musím běžet a nejlépe
sprintem.“ Jsou slušně vychovaní. Poslouchají, já mluvím a je nám spolu dobře.
Pak se rozloučíme a než se stihnu zaměřit na jinou
činnost, jsou tady jiní lidé. Taky si chtějí povídat. Tak si povídáme. Já
rozvíjím ty svoje nesmyslné teorie, máchám rukama v gestech, kterým se
říká rozmáchlá, a vůbec mi nedochází, jak je to celé špatně. Všechnu svoji
energii dám do těch rozhovorů, a když si pak o něco později sednu k počítači,
že bych něco sepsal, nemám nic. Ani kousíček toho nejmizernějšího nápadu mi
nezůstane. Všechno je zkrátka pryč. Místo psaní pak raději sáhnu po knize, i
když kvalitní literatura mé utrpení mnohdy ještě prohlubuje.
Jako introvert potřebuji dost času na to, abych se z toho
dostal. Pomalu si třídím myšlenky a sbírám nové náměty. Přitom se těším, až je
budu moct, náležitě odleželé, zpracovat. Jenomže pak jdu zase mezi lidi a celý
ten kolotoč začíná nanovo. Takže až mě někdy uvidíte, posaďte mě za stůl a
přinuťte mě místo konverzace psát. Nebude to sice ke čtení, ale aspoň se
zbavíte toho divného zvuku.
Protože mluvící Jodid je horší, než dvě generace
komárů.