Ovesná Vločka má setru. Ta sestra
je o kousek menší, o trochu mladší a studuje o něco dál od Vsetína. Umí výtečně
péct, je milá a inteligentní. A krom toho se zamilovala do Nizozemí. Úplně mu
propadla a to přitom vyrůstala na místě, kde se rovná plocha hledá vodní váhou.
Hodiny. To se holt stává. Tak či tak, v úterý jsme byli svědky toho, jak moc…
eh… rovinaté jsou její city k zemi tulipánů.
Taky bych mohl napsat, že Vločka
má sestru, která tento týden promovala. Ale to by postrádalo to kouzlo, ne?
Každopádně, na promoci se většinou zvou rodinní příslušníci. To znamená, že
jsme si s Vločkou mohli udělat výlet do města měst, centra center,
pomyslného srdce Evropy. No hard feelings (jak říkáme u nás doma), jezdíme tam
rádi (a jsme rádi, že tam jezdíme). V úterý nebylo co dělat, Páju (jak se
ta sestra jmenuje) jsme dlouho neviděli a navíc to byla ideální příležitost
radovat se z cizího úspěchu. Takže jsme se v pět ráno navlékli do
společenských oděvů, proklopýtali skrz rozkopanou ulici až k šalině, tou
se dostali na nádraží a kdybych chtěl, klidně vám teď popíšu celou cestu až do
Prahy.
Vlivem různých zpoždění nám málem
nebylo dopřáno vidět, jak se všichni v zaplněné aule tváří vážně a
slavnostně. Přišli bychom o varhany a jejich verzi české hymny i o fotografa stiženého
nebezpečným zápalem pro věc. Ale hlavně bychom neslyšeli ono kouzelné prospěla s vyznamenáním a neviděli
bychom spokojenou, lehce nervózní studentku nederlandistiky, kterak jako jediná
ze svého ročníku přebírá modrý tubus s diplomem (a návodem k použití).
Ceremonie to byla hezká a příjemně krátká. Po ní došlo na naše vlastní
gratulace (ani Vločka, ani její maminka knihovnice nebrečely, ale to ostatně
nebylo nutné), nějaký ten záchvat kašle (made by Vločka Ovesná) a nakonec
procházka po Praze spojená s obžerstvím, které by vesnické řezníky
rozesmálo.
Kdyby tohle byla školní slohová
práce, musím zmínit věci jako velmi dobré veganské jídlo, výborné tiramisu,
vtipný test shrnující Pájino bakalářské studium, zajímavě chutnající cheescake
nebo nadšení, s nímž Pája mluví o čemkoli nizozemském. Nejspíš bych pak
pokračoval líčením cesty domů a končil bych lamentováním nad otlaky
z polobotek. Jenomže já si mohu psát, co chci. A tak jenom vyjádřím radost
z toho, že mám tak šikovnou švagrovou.
Still, the UK is slightly better though…