Tělem i duší jsem Moravan. Což sice neznamená, že se
musím nutně navážet do Prahy, ale čas od času to dělám. Tohle pondělí se mi to
stalo znovu. Navezl jsem se kolem druhé hodiny odpolední přímo do centra a
zůstal tam už po zbytek dne. A víte co? Bylo to fajn.
Nejprve pár důležitých poznatků z cest: Nikdy
si v autobuse Student Agency nepouštějte Hobita. Jinak vám vesmír dopřeje
dostatečné množství času potřebného k dosledování celého filmu. A cestujte
raději ve dvou. Věčně hladový, prostorově velmi dominantní Rumun, co bagety
jedl skoro i s igelitem a neskutečně chrápal, nebyl zrovna ideální
spolucestující.
Svůj krátký pražský výlet jsem plánoval na základě
pozvání na křest knihy. Dalo by se říct, že jsem se k účasti nechal
přemluvit (a že to Sikarovi moc dlouho netrvalo). No a tak jsem si při
plánování, kdy a čím se do toho velkého města dostanu, vzpomněl i na slib daný
bývalé kolegyni ze SASPI, že se s ní ještě tento rok potkám. Ozval jsem se
jí, ona náhodou měla čas a já jsem tím pádem vyplnil celý svůj plánovaný pobyt
v hlavním městě příjemným programem.
Po pár hodinách strávených v literární kavárně
vzpomínáním na staré dobré časy („Ještě, že už jsou pryč.“) jsem se vydal
vstříc nejdůležitější události toho dne. Když jsem dorazil na místo určení,
spatřil jsem hlouček lidí sedící u velkého stolu. Autoři vs. čtenáři. Autorů
bylo víc. A než se začalo křtít, tento rozdíl ještě narostl. Trochu jsem si připadal
jako divák sledující premiéru divadelní hry. Víte, že by se na tom mohlo ještě
něco zlepšit a moc rádi byste si na to zašli za pár repríz znovu. Po většinu
času mi stačilo pozorovat a občas se napít piva. Ani by mne nenapadlo začít
šustit s bonbony. Tedy, ne že by to v tom společenském hluku šlo
slyšet. Nechal jsem svůj výtisk (zakoupený v předprodeji) kolovat kvůli
podpisům. Nicméně jakmile těch knih začalo po stole putovat víc, zbaběle (a
majetnicky) jsem si tu svoji schoval. Proto mi sice nějaký ten autogram chybí,
ovšem aspoň jsem se vyhnul zbytečnému stresu (a to je na introverta úspěch).
Věčná škoda, že se po sedmé rozhodli někteří zmizet.
Ještě před půl osmou jsem je tedy napodobil, abych se před plánovaným odjezdem
domů stihl ještě někde najíst. Tentokrát se ani Hobit, ani Rumun nekonali a já
tak mohl nerušeně ukládat své vzpomínky z opravdu povedeného dne do
dlouhodobé paměti. Zapomenout, jak se autoři trumfují, kolik lidí nechali
zabít, by byla opravdová škoda.