Ještě jednu kávu

Odpověď je ano.

0        -Ještě kávu?

I        -Tohle bude dneska třetí. Ale proč ne? Zítra si dám jen dvě a bude to vyrovnáno.

II       -Nechápu, proč jí piješ tolik.

I        -Chutná mi. A tohle je snad jediná hospoda, kde mají dobrou i kávu. Krom toho bych tady nerad usnul. Nebo se opil.

II       -Trocha alkoholu ještě nikoho nezabila.

I        -Lidé se vraždí pro všelijaké maličkosti. Co víš, třeba zrovna včera se někde strhla hádka o poslední pivo v lednici, která vyústila v bezpočet facek a jedno či dvě dobře mířená bodnutí kuchyňským nožem mezi žebra.

II       -Nebuď morbidní.

I        -Nejsem. Jenom trénuji představivost.

II       -Mohl bys ji aspoň trénovat jinak. Minimálně teď, když jsem tady s tebou sama.

I        -Brzo dorazí i ostatní a pak se budeme bavit o něčem živějším.

II       -Pořád věříš, že se ukážou?

I        -Samozřejmě.

II       -Mají už skoro hodinu zpoždění.

I        -Vždyť je znáš. Čas je pro ně pojem značně relativní. A krom toho je na trati výluka. Nejspíš se někde zasekli v náhradní dopravě.

I        -A psali ti?

II       -Ne. Ale já jim věřím.

0        -Tady je ta káva.

I        -Děkuji. Tak na zdraví.

II       -Jednou tě to zabije.

I        -Žijeme, abychom umřeli, ne?

II       -Ach jo.

I        -Tak dobře. Pojďme se bavit o něčem zábavnějším. Jak se vlastně máš?

II       -Už jsem ti to říkala.

I        -Ano, na začátku. Řekla jsi „skoro dobře“ a dál jsme to nerozebírali. Potom jsme si navzájem popisovali, kde zrovna bydlíme. Plus nějaké to víceméně trapné ticho, při němž jsem velmi pečlivě pozoroval roh našeho stolu. A pil kávu. Takže si myslím… Když teď máme ten úvod za sebou, že bychom si mohli popovídat tak nějak pořádně, víš?

II       -Mám se skoro dobře.

I        -Super. Vidíš, už se někam dostáváme. Co je u tebe nového?

II       -Rozešla jsem se s přítelem.

I        -To je mi líto. S tím plešatým kytaristou?

II       -Ne, s tím nejsem už dva roky.

I        -Aha. No, to je mi taky líto. A na co hrál ten aktuálně bývalý?

II       -Jak víš-

I        -Znám tě.

II       -Klarinet. Je v takové malé kapele. Šavlí zuby.

I        -To zní tajemně.

II       -Jo, to na něj sedí. Našla jsem ho v posteli s-

I        -Počkej… Se zpěvačkou.

II       -S bubeníkem.

I        -Jak… Aha… A kruci.

II       -Jo.

I        -Poslyš-

II       -A nebavme se o tom. Slíbila jsem si, že dnes zůstanu u kofoly.

I        -To je minerálka.

II       -Chutná jako kofola.

I        -Jak myslíš. Tak, změníme téma?

II       -Co nového u tebe?

I        -Skoro nic. Pořád pracuju jako referent.

II       -Neprodával jsi v trafice?

I        -Kdysi ano.

II       -Aha.

I        -Jo a oženil jsem se.

II       -Kdy?

I        -Budou to tak tři roky.

II       -Co? A neřekl jsi mi to?! Proč takové věci nedáváš aspoň na internet?

I        -Protože internet krade duši. Nebo tak nějak. A moc se svou ženou nechlubím.

II       -Proč?

I        -Protože by se za mne musela stydět.

II       -Ale no tak… Jak jste se potkali?

I        -V obchodě.

II       -Vážně? A jak vypadá?

I        -Taková dlouhá hala s velkým nápisem Al-

II       -Tvoje žena, idiote.

I        -Ta vypadá moc dobře.

II       -Máš fotku?

I        -Jo. Někde… Tady.

II       -Jé. Ta je krásná.

I        -Že jo? Taky jí to tvrdím.

II       -Pro tu se ti musí psát jedna radost.

I        -Psát? Jo, aha. Ne, já pro ni nepíšu.

II       -Ne? Jakto?

I        -Nemám, co bych jí napsal. Nebo o ní. Protože když se na ni podívám, musím jí to všechno rovnou říct. Sice z toho krom vzpomínek nikdy nic nezbyde, ale to mi vlastně nevadí.

II       -To je hezké.

I        -To je. I když to není ke čtení a tím pádem to nikde nevisí.

II       -Takže teď vlastně svoje básničky prožíváš?

0        -Všechno v pořádku?

II       -Ano, díky.

I        -Myslím, že si dám ještě jednu kávu, slečno.