Pomáhat, chránit a vyhýbat se klišé

Představte si, že vaši sestru zavřou do psychiatrické léčebny, protože údajně ubližuje své dvanáctileté dceři. Ta se mezitím stihne někam ztratit, až to vypadá, že vaše drahá sestřička má na svědomí víc, než jenom zdraví svého dítěte. Jako správný sourozenec tomu však nemůžete uvěřit a rozhodnete se poprosit bývalého spolužáka ze školy, jestli by se na to nemohl někdo z jeho policejních kolegů podívat.

Napsat, že Rychlopalba je o hledání dvanáctiletého dítěte, by bylo jako tvrdit, že Harry Potter a jeho sedm knižních dílů je o tom, jak zabít hlavního antagonistu. Jistěže o to jde především, ale tento cíl je natolik vzdálený, že se v mezičase stihne udát spousta velmi zajímavých věcí. Hlavní hrdina je sice policistou, ovšem do filmu by se nehodil. To mimo jiné znamená i značně omezené možnosti při pátrání na vlastní pěst. Takže než se dostane na alespoň trochu teplejší stopu, dokáže udělat poměrně dost chyb. Opustí ho žena, což je pro tento žánr příznačné. Má problémy v práci, se spoluobčany, sám se sebou. A jeho amatérský styl pátrání znamená, že všechno bude mít tendence se takřka na poslední chvíli podělat. Ostatně, nebyl by to ani Štěpán Kopřiva, kdyby to bylo jinak, víme?

Svět rozhodně nepatří mezi originální místa. Zejména musíte-li každou směnu zpracovávat tuny nepodstatných papírů a největší službu společnosti prokazujete legitimací bezdomovců. Skeptik by mohl namítnout, že jestli se z hlavní postavy stihne stát detektiv, bude to podle onoho klasického scénáře. Je to očekávatelné, předvídatelné. A proto se stane něco jiného. Kopřivova verze reality sice připomíná tu naši, nicméně některé situace se mermomocí snaží vypadat jako klišé, aby vzápětí zapůsobily svou originalitou a netradičností. Žádný geniální detektiv, žádné štěstí na poslední chvíli. Taktéž způsob mluvy, které jako by vypadl z příručky profesionálních cyniků, se zde rozšířil mezi prostý lid a posluchač se přistihne, jak si přeje, aby si z tohoto přístupu vzali příklad i reální lidé. A co je ze všeho nejlepší, titul sice nese název Rychlopalba, ale nikdo si v něm cestu za záchranou nevinné dívky neprostřílí. Tedy ne doslova.

Autorovi se povedlo spojit typickou policejní rutinu s detektivním případem způsobem, který odmítá většinu stereotypů žánru. Jeho vyšetřovatel má sice všechny důležité prvky klasického soukromého očka, ale zároveň nešetří omyly. Na velké finále sice dojde, nicméně u Kopřivy nelze předem odhadnout, co se všechno může stát. Prozradit byť jen větu navíc by bylo rouhání. Snad si dovolím přiznat jen to, že Rychlopalba působí jako velmi realistická a moderní detektivka, která je ve své audio verzi dokonale spojena s hlasem Ludvíka Krále. A jestli někdo dokáže svým přednesem vystihnout styl autora knižní předlohy, pak je to právě on.

Štěpán Kopřiva: Rychlopalba
Wolker&Volf, 2015
Čte: Ludvík Král
14 hodin, 49 minut