S válkou se vše mění. Drtivá většina věcí se
během několika málo okamžiků stává nepotřebnou a jediné, na čem doopravdy
záleží, je přežití. Jenomže přežívat nelze jen tak někde.
Evropa je navzdory politickým a úřednickým
proklamacím nejednotná. Přes zájmy unie přelévají se protichůdné zájmy národní
či státní a i ten sebelepší pokus o opravdovou integraci je tak již ve svém
zárodku utopen. Přesto se tento rok objevilo téma, které Evropany sjednotilo.
Strach z příchodu jiných lidí. Ze zničených domovů afrických a
blízkovýchodních prchají k nám statisíce v naději, že jim starý
kontinent poskytne tolik postrádané bezpečí. Tato migrační vlna, nebo chcete-li
proud, vyvolává v mnohých Evropanech obavy z nekulturních barbarů
vyznávajících jiné hodnoty a divné monoteistické náboženství. Většina uprchlíků
je poměrně tolerantní, nicméně racionalita nemá tváří v tvář neznámému
šanci.
Islám, před nímž některé osoby tak zarputile varují,
je nebezpečná víra opírající se o desítky dogmatických tvrzení. Křesťanství je
taktéž nebezpečná víra opírající se o desítky (mnohdy stejných) dogmatických
tvrzení. S trochou nadsázky bychom tedy mohli tvrdit, že jde o dvě strany
jedné mince. A že v tomto přirovnání jsou na tom nejhůř ateisté. Obtížně
se navíc burcuje k obraně tradic opírajících se o náboženskou víru,
není-li toto náboženství svými obránci vyznáváno. Rozumní lidé to již pochopili
a hromadně se dožadují křtu. Katolická církev dokonce pro velký zájem zvažuje
zřídit ve vybraných kostelech lístkový systém.
Je to právě katolická odnož křesťanství, která se
těší největšímu zájmu bývalých kritiků víry. Zjišťoval jsem důvody a zde jsou
některé odpovědi čerstvých katolíků:
„Mám rád, když mi někdo říká, co můžu a co ne.
Připomíná mi to domov. Jenom ten současný papež je nějak moc tolerantní. Snad
ho brzo vymění.“
„Celý život na ty pánbíčkáře nadávám. Když jim
politici odklepli restituce, málem jsem dostal infarkt. Ale víte, když je člověk
součást církve, není to tak hrozné. Kostel zevnitř vypadá docela hezky.“
„Jako správný Čech jsem chtěl samozřejmě zůstat
ateistou. Ale to už dneska skoro nejde. Tak jsem se chtěl dát k protestantům.
Enomže su z Moravy. Tož sem skončiu u jedinéj pravéj církve.“
Ostatně některé protestantské církve již zvažují
zavedení určitých dílčích změn, které by je měly zatraktivnit v očích věřících.
Jistý kazatel se mi svěřil, že jejich církev je pro správně smýšlející
obyvatele této republiky, jimž leží na srdci osud celého světa, příliš
liberální. Neprozradil mi však nic podrobnějšího k oněm novinkám. Nerad by
daroval církevní know-how konkurenci. A ta je dokonce i v České republice
poměrně velká. Může se to zdát nemožné, ale do tohoto procesu před nedávnem
zasáhlo i sdružení českých muslimských obcí.
Je vůbec možné, aby se lidé v atmosféře strachu
ze lží a polopravd o islámu stávali muslimy? Ano i ne. Češi jsou historicky národem,
který dělá pro své přežití vše. Koneckonců paradoxní situace během první
světové války, kdy čeští vojáci bojovali na obou stranách konfliktu je tomu
nejlepším důkazem. Česká republika je prostě příliš malý stát na to, aby se
nechal živit pouhým idealismem. Asi nejvýstižněji to vyjádřil jeden brněnský
muslim: „Množí se dotazy, zda když máme v Koránu zmínky o mnohoženství,
tak jestli bychom tolerovali dvě víry.“ Češi si věří, ale chtějí se pojistit.
Je jen otázkou času, než se toho chytnou finanční
instituce a připraví svým klientům výhodné balíčky chránící je před krizí víry.