Když už to jinak nejde...
I -Co to zase píšeš?
II -Ale nic.
I -No tak, vidím, co vidím. Něco píšeš a
já chci vědět, co to je.
II -Promiň, ale nemám čas na smalltalk.
I -Já programování stejně nerozumím. Ale
cloumá mnou zvědavost.
II -To mi nijak zvlášť nevadí.
I -Prosím.
II -Tak dobře. Píšu román.
I -Hm.
II -To neznělo moc obdivně.
I -To ani nebyl úmysl. Proč znít obdivně,
když to ještě není napsané. Nebo je?
II -Ne, není.
I -Tak vidíš. Obdivné „hm“ bude teprve
tehdy, až se objeví první recenze. Nebo až si to přečtu.
II -A chceš si to přečíst?
I -Ne, počkám si na ty recenze.
II -Super.
I -A nebudu tě moc rušit.
II -Díky. Počkej, jak moc?
I -Skoro vůbec. Jenom by bylo fajn utřít
nádobí.
II -Když já jsem zrovna u té nejlepší
pasáže.
I -Ano? Popovídej mi o ní.
II -Hrabě Seno právě odhalil spiknutí dvou
nižších šlechticů. A má dilema. Když s tím zajde za řezníkem Tofu-
I -Za kým?
II -To je komplikované a jakýkoli pokus o
vysvětlení by mi prakticky znemožnil vysvětlit něco jiného.
I -Dobře. Tak pokračuj.
II -No, když s tím zajde za řezníkem
Tofu, mohlo by se atentátu ještě zabránit. Jenomže pokud hrabě vytáhne paty ze
svého paláce, může se taky klidně stát obětí Řádu probodnuté klobásy. Pasou po
něm už léta.
I -Takže on už nebyl nějakou dobu mimo
sídlo?
II -Ale jo, byl. Jenomže se vždycky musel
přestrojit. Posledně, to bylo necelé dva měsíce před těmito událostmi, prošel
ven přestrojený za mandarinku.
I -Nechceš psát něco trošku víc ze života?
II -Ale tohle je ze života. Už staří
Egypťané tuto techniku znali. I když ti pravděpodobně předstírali, že jsou
kuskus.
I -Super. Zajímavý příběh. Určitě to dobře
dopadne.
II -To se právě ještě neví. Vše závisí na
tom, jakou budu mít náladu.
I -Jistěže. A nechceš o tom přemýšlet u
utírání nádobí?
II -Minutku.
I -Utěrka je na lince.
II -Jo, jenom dopíšu kapitolu…