Máme tady další měsíc, což znamená, že budu muset
podniknout cestu do papírnictví. Pravidelně totiž kupuji 12 ks inkoustových
bombiček, z nichž polovinu vnutím vločce. A protože píšu o mnoho víc, než
ona, roste u ní v krabici pod postelí centrální rezerva inkoustového typu.
Když se tedy stane, že nemám čím psát, mohu se
spolehnout na svou ženu. Není to ostatně jediná situace spojená s psaním,
v níž je na ovesnou vločku spoleh. Jednou za čas mne popadne chuť vyrobit
si vlastní krátkou prózu fiktivního typu (nákupní seznam není fiktivní ani když
salám neměli a na mléko jsem si nevzpomněl). Většinou to odnesou tak tři, čtyři
strany A4. Jakmile jsem s e svou činností dostatečně spokojen, hledám,
koho bych tím mohl potrápit. Znáte to, dnes by všichni chtěli psát, ale nikomu
se nechce číst. Navíc existují i lidé, které bych chtěl své literatury ušetřit.
Říkám jim přátelé a důvod pro takové šetření tkví ve snaze zachovat je
přátelsky nakloněné mé osobě. Už tak stačí, že na ně neustále mluvím.
Naštěstí je tady moje žena, která si tu povídku
vezme, přečte a vybarví. Totiž, najde tam všechny skutečné i zdánlivé chyby, co
se v textu mohou vyskytovat. Potom se na chvíli dohadujeme nad
jednotlivými poznámkami, načež ve většině případů ustoupím a provedu opravu.
To, že vždy jsou tyto opravy logické, jí prosím neříkejte. Celé toto martyrium
potom podnikneme ještě několikrát, což mne nějakou dobu zbaví všech iluzí o
vlastním literárním talentu. Má drahá polovička tedy dělá dvě velmi důležité
věci ve vztahu k mému psaní. Kdybyste chtěli (a kdyby Wachowští nenatočili
takový škvár), můžete jí říkat Jupiter. Protože tato planeta svou gravitací
stahuje k sobě tělesa, která by jinak mohla zamířit k Zemi. Stejně
tak jsem já pravidelně přitahován gravitací papírnictví. Celý kruh se tímto
uzavírá.
A až jednou napíšu něco opravdu strašlivého, utopí
mne vločka v inkoustu…