Už jsem se chlubil, že ze mne
jednou bude slavný spisovatel? Určitě jsem musel něco naznačit. Pochopitelně s využitím
jiných, mnohem taktnějších slov. Něco jako: „Rád píšu a chci se zúčastnit
nějaké té literární soutěže.“ Těm bystrým ale došlo, o co mi jde doopravdy.
Proč bych taky jinak zkoušel soutěžit, že?
Minulý rok jsem po dlouhé době
vyzkoušel Cenu Karla Čapka. Kdysi dávno se mi povedlo vecpat se do první
poloviny v kategorii do tří normostran. No a tak jsem si řekl, že ten
sukces zkusím zopakovat. Vzal jsem si jeden ze svých nápadů, obalil ho krátkým
příběhem, nechal si výsledek nesčetněkrát doporučit k přepsání a na
poslední chvíli ho odeslal koordinátorce soutěže. Potom jsem více než dvanáct
měsíců napjatě čekal, jak to dopadne. A pracoval na povídkách pro příští
ročník.
Mail s výsledky jsem otevíral
velmi nedočkavě. Doufal jsem, že s trochou štěstí dosáhnu na první
patnáctku, čímž si dokážu své zjevné autorské kvality. Bylo z toho však
(pouze) dvacáté osmé místo z celkového počtu třiceti osmi příspěvků. Čili
ne poslední, ale ne zase tak daleko od něj. S trochou snahy bychom na sebe
ani nemuseli křičet. Což není fér, neboť posledního autora neznám, zato s tím
vítězným jsme přátelé… Nicméně prvních nepříjemných pocitů jsem se zbavil
poměrně rychle. Uklidnilo mne, že na těch novějších povídkách jsem si dal
mnohem víc záležet. A že letos je v mé kategorii pouze dvacet devět
příspěvků. A já přece předposlední nebudu. Asi.
Jenomže potom mi byla nabídnuta
možnost přečíst si krátké slovní hodnocení od dvou porotců. Zvědavě jsem
souhlasil. A dozvěděl se, že buď četli docela jinou povídku (nepravděpodobné,
leč pro pozdější terapeutický proces uklidňování se žádoucí), nebo jsem na tom
ještě hůř, než bych se odvážil tipovat. Můj prozaický pokus byl tak nudný, že
jeden z porotců raději sečetl všechny věty a udělal mi statistiku výskytu
spojek. Zároveň se nevědomky přiznal k nepochopení pointy, ačkoli v tomto
případě leží vždy vina na straně autora.
Vynasnažím se vzít si z toho nějaké
ponaučení. Jestli jsem schopen na méně než třech normostranách dohnat čtenáře
ke statistickému sběru dat, znamená to, že nezvládám takto dlouhý text. Dám si
tedy limit jednu normostranu a uvidíme, jak to bude vypadat. U pointy se
zaměřím na něco srozumitelnějšího, abych nemusel vysvětlovat, o co doopravdy
jde. A budu víc psát, protože jinak se svých chyb nezbavím.
Tímto bych se chtěl omluvit všem
porotcům větších literárních soutěží. Příští rok Jodida přibude…