Stalo
se mi to úplně náhodou. A ačkoli bylo všem jasné, že nemám sebemenší šanci,
stejně jsem si to snění neskutečně užíval. Koneckonců, pracovat v nakladatelství
se rozhodně nepoštěstí každému, že?
Začalo
to tím, že mi kamarád (jinak šéfredaktor Fantasye) poslal odkaz na stránky
nejmenovaného nakladatelství s tím, že hledají redaktory pro
fantasy&sci-fi sekci. Předmět pracovní činnosti epický, odměny jako minimální
mzda daleké budoucnosti. Čili ideální zaměstnání. Na druhou stranu, já a
redaktor? To tak… Byl jsem rozhodnutý nechat celou záležitost plavat, ale
náhoda tomu chtěla, že jsme se s oním kamarádem potkali přesně dva dny
před uzávěrkou prvního kola přijímacího řízení. On se s tím svěřil
ostatním přátelům a všichni dohromady mne přinutili slíbit, že se zúčastním.
Asi poprvé v životě jsem v motivačním dopise nemusel ani trochu lhát.
Prostě jsem jenom napsal, jak moc miluji fantastickou literaturu, přidal jsem
do životopisu svůj koníček v podobě recenzování (pro Fantasyu
pochopitelně) a spokojen sám sebou pustil jsem celou věc z hlavy. Konec,
tečka, hotovo.
Jenomže
potenciální zaměstnavatelé se tak snadno nevzdávají. O pár dní později mi
přišel mail, v němž mi děkovali za životopis a gratulovali k postupu do
druhého kola. Plus úkol. Přečíst přiloženou elektronickou knihu psanou
anglicky, přeložit z ní tři strany a napsat jednostránkovou analýzu, v níž
vysvětlím své doporučení ohledně případného (ne) vydání u nás. Termín na
vypracování: Tři a půl dne. Zběžně jsem si knihu prohlédl, napočítal osmdesát
stran, zase jsem ji zavřel a rozhodl se, že to počká na moji noční.
Takže
když jsem se na zmiňovaný dokument podíval o den později chvíli před půlnocí
pořádně, nestačil jsem se divit. Z osmdesáti stran se knize povedlo
rozrůst na finálních šest set. V tu chvíli jsem vzal celý úkol jako výzvu,
přetáhnul jsem si knihu do Kindlu a strávil následujících šest hodin rychlým
čtením a pečlivým vedením poznámek. V tomto duchu jsem pokračoval i další
den. Když jsem měl konečně hotovo, pustil jsem se do analýzy. Díky poznámkám a
zkušenostem z recenzí to byla poměrně snadná práce. Dokonce jsem se
přistihl, jak zvažuji překročit povolený rozsah o další stránku. Nakonec jsem
odolal.
Mnohem
horší to ale bylo s překladem. Kdo mne zná, ten ví, že jsem schopen bez
obtíží komunikovat v angličtině pouze za předpokladu, kdy je mi dovoleno
používat monology a různé pokusy o humor. Dokázal bych si například v Québecu…
Ne, tam asi ne. Ale třeba v takovém Torontu bych si dokázal objednat hot
dog a přitom ještě povyprávět prodavači o Sedmileté válce. Jenomže překládání
beletrie je něco úplně jiného. Byť i tam mohou umírat lidé. Kdybych překladům
alespoň trochu rozuměl, pokusím se na toto téma napsat alespoň jeden, dva
vtípky plus celou pointu. Pro mne jsou však překlady španělskou vesnicí. A to
je v angličtině jaksi špatně. Nicméně i tak jsem se pokusil o nemožné a tři
strany textu jsem opravdu přeložil. Radost z dobře vykonané práce mi ovšem
zkazila hned záhy má vrchní korektorka (jak v literatuře, tak v životě).
Následovala dlouhá noc plná neustálého přepisování, vysvětlování kontextu pro
použití toho či onoho výrazu a mé marné snahy prosadit si zcela novou verzi
českého jazyka. Výsledkem bylo akutní nebezpečí tiché domácnosti (jen v tomto
případě by mlčet NUTILA ona mě) a jeden amatérský, relativně smysluplný
překlad. Oba dokumenty jsem tedy odeslal a rozloučil se tak s teplým
místečkem v redakci.
Ani
tehdy to však nebylo všechno. Zástupci nakladatelství se totiž nejspíše rozhodli,
že než aby mne nechali se ctí vypadnout hned v prvním kole, potrestají mou
troufalost sesláním pochyb o vlastních (ne)schopnostech, kteréžto budou trvat
až do úplného konce výběrového řízení. Byl jsem tedy pozván na osobní pohovor.
Měl bych asi zmínit, že z nějakého záhadného důvodu mi osobní pohovory
nejdou. Vždycky dokážu říct nebo udělat něco, z čeho se členům komise
udělají křečovitě ztuhlé obličeje plné přehnaně zdvořilého úsměvu (a špatně
skryté hrůzy v očích). Ale tentokrát vážně nevím, co se pokazilo.
Zodpověděl jsem jejich otázky týkající se mého životopisu, na požádání jsem
doplnil komentář k vlastní analýze, přirovnal jsem jednu část hodnocené
knihy k hypotetické adaptaci Pána prstenů do dopisové formy a potom jsem
byl zpovídán na téma „Moje oblíbené knihy.“ Po čtyřiceti minutách jsem odcházel
vypovídaný a spokojený sám se sebou.
A
do týdne mi bylo oznámeno, že vzali dva jiné uchazeče. Z toho jsem
pochopitelně neměl příliš velkou radost. Klidně mohli vzít pět set jiných
kandidátů, to mi nevadí. Vadí mi ale vědomí, že jsem neselhal jednou, ale
víckrát. Na druhou stranu, z padesáti lidí jsem skončil v první desítce.
Být to literární soutěž, vlezu se možná i do sborníku.
Minimálně
za tu procítěnou verzi Elrondova dopisu Galadriel…