„Proč byste u nás chtěl pracovat?“ zeptal se
důležitě vypadající pán a znovu zkontroloval, zda jeho iPhone neztratil na
ceně.
„No…“ zamyslel jsem se. Mám se přiznat, že nemám
majetné příbuzenstvo ve věku 90+, ani jsem právě nevyhrál v loterii a
tudíž prostě potřebuji dostatečně velký měsíční příjem? A co vlastně vím o
nabízené pozici?
Žijeme v době kódových označení. Manažerka
kontroly prostředí může mít v popisu práce dvakrát denně umýt podlahu na
chodbě a uklidit na záchodech. Referent back office zase nejspíš telefonicky
otravuje nešťastné majitele telekomunikačních přístrojů a nabízí jim naprosto
bezkonkurenční půjčku. Je jedno, že ji zrovna nepotřebujete. Ale co kdyby vám
náhodou zítra chyběly peníze a banky měly zavřeno? Takže když jsem odpovídal na
nabídku práce na pozici „referent zákaznického centra,“ představoval jsem si,
jak prodávám jedinečnou jídelní sadu ze švýcarské oceli (ano, vhodná i pro
holení pro celou rodinu). Na druhou stranu, práce se měla točit okolo stavebnin,
a protože moje sestra má v plánu postavit si vlastní dům, nějaká ta
zaměstnanecká sleva na cement by se mohla hodit. A tak jsem do mailu zkopíroval
tradiční motivační dopis, přiložil jsem životopis a všechno hezky odeslal.
Během pár dnů mne pozvali na první kolo výběrového
řízení. Adresa: Horní Heršpice. Nic proti této části Brna, ale mezi klenoty
urbanismu bych ji zrovna nezařadil. Hádám, že i zdejší důchodci musí mít
opravdu rádi herní sérii Fallout. Každý druhý průmyslový areál připomíná
opuštění jaderný reaktor z osmdesátých let. Pekárna, kolem níž jsem šel
cestou na pohovor, dokonce budila zdání, že by mohla v šeru světélkovat. K samotné
budově stavebnin jsem přišel jen díky neustálému připomínání si, že chleba si
pečeme doma vlastní. Nicméně sklad a kanceláře stavebnin vypadaly… Nově. Na
montovaných halách nevidím nic hezkého. Vešel jsem dovnitř a za chvíli jsem si
už povídal s nějakou slečnou, která mne měla na starost.
„Dneska si vás jenom otestujeme,“ oznámila a vedla
mě do malého kamrlíku nazvaného konferenční
místnost.
Posadil jsem se k počítači a vyzkoušel si hru jménem
Test mentální výkonnosti, kterážto spočívala v jednoduchém klikání,
seřazování a sčítání za přítomnosti rušivých vjemů. Výsledek, převedený do
percentilu, měl ukazovat, jak chytrý můžu být, nemám-li klid na přemýšlení. Můj
percentil byl 94, ovšem doteď si nejsem jistý, jestli jsem náhodou nebyl prvním
pozvaným kandidátem. Nicméně na základě tohoto hodnocení mohu zodpovědně
prohlásit, že až budeme potřebovat správně seřadit blikající barevné
trojúhelníky, jsem rozhodně váš člověk. Spokojen sám se sebou dozvěděl jsem se,
kdy mi dají vědět termín dalšího případného pohovoru.
O týden později jsem opět podnikl onu dobrodružnou
výpravu do budoucnosti. Krajina po osmé světové válce byla nezvykle klidná. I
cesta ke skladišti mi zabrala mnohem méně času. Naštěstí, protože jsem byl záhy
po svém příchodu odeslán na vedlejší adresu. Tam už na mne čekal onen důležitý
pán s drahým telefonem. Pozval mne k sobě do kanceláře a rovnou se
začal ptát na můj životopis. Když jsem mu dokázal, že je doopravdy můj, položil
mi tu nejzákeřnější otázku ze všech. Proč chci pracovat zrovna u nich?
„No, víte… Jsem rád užitečný. Ano. A chci mít pocit
uplatnění. Ten je u mne velmi důležitý. No a vaše společnost mi všechno tohle
nabízí,“ odpověděl jsem mu nakonec.
Moc nadšeně se netvářil. Jen něco škrtnul na
papírech před sebou, zkontroloval telefon a pokračoval ve výslechu. Jestli
jejich stavebniny znám, jakou mám představu o platu a tak podobně. Nakonec mi
prozradil, co by bylo předmětem mé pracovní činnosti.
„Většina našich zákazníků objednává před internet.
Je to pohodlné, levné a rychlé. Ale někteří stále používají obyčejný telefon.
Takže vám zavolají a na vás bude, abyste jim jejich objednávku vyřídil.
Nejčastěji ve spolupráci s někým, kdo tomu rozumí. Nechceme po nikom, aby
se učil katalog, že?“
„Hola hola, tam
Novák. Máte prosím betonové tvárnice asi takhle velké?“ blesklo mi hlavou.
„Kdy byste mohl nastoupit?“ zajímal se pán, když si
prohlédnul iPhone.
„Záleží na tom, kdy by se vám to hodilo,“ odpověděl
jsem trochu mlhavě.
„Takže třeba hned?“
Zběsile jsem listoval imaginárním kalendářem.
„Třeba do týdne,“ potvrdil jsem nakonec.
„Dobrá. My to teprve budeme rozjíždět, takže jestli
vás vybereme, začal byste za měsíc, za dva. To se ještě uvidí. Každopádně vám
dáme vědět,“ řekl důležitý pán a rozloučili jsme se.
Cestou do 21. století jsem zvažoval výhody a
nevýhody takového zaměstnání. A usoudil jsem, že pracovat v call centru (pasivní
prodej zboží) deset hodin denně a mít předem nedefinovanou část svého platu
závislou na tom, kolik toho prodám, mi za to vlastně vůbec nestojí. Zajímavé
je, že k podobnému výsledku došli i pánové a dámy z oněch stavebnin.
Takže mi o pár dní později s lítostí oznámili, že našli vhodnějšího
kandidáta.
A tak jsem
ztratil možnost stát se obchodníkem s cihlami roku 2016