Už je to nějaký ten pátek, co jsem si začal hledat
lepší práci. A stejně jako si z nabízených inzerátů vybírám, kdo mi stojí
za odpověď, vybírají si i personalistky. Proto se ne vždy dostanu až k pohovoru.
Když už mám to štěstí, vždy se na poslední chvíli objeví vhodnější kandidát,
pro nějž by byla daná pozice ideální cestou k seberealizaci (toť parafráze
jedné zamítavé odpovědi). Už jsem přemýšlel, jak asi takový kandidát vypadá,
nicméně tuhle úvahu si nechám na jindy.
K zajištění co největšího počtu pohovorů je
třeba dostat se přes první vyřazovací kolo. To je s absencí vysokoškolského
titulu či odborné (technické) kvalifikace/praxe poměrně obtížné. Já ale
rozhodně neházím životopis do obilovin. Naopak se snažím jej co nejvíc
zkrášlit. A obdobně postupuji i v případě samotného rozhovoru s personálním
oddělením. Tak například jsem začal tvrdit, že umím výborně anglicky a že
vychování jsem dostal od stručnosti a zdravého sebevědomí. Zároveň vím, za
jakou měsíční odměnu bych byl ochoten vstát z postele. Ale tímto výčtem má
snaha o zdokonalení se nekončí. Neustále vyhledávám všemožné tipy a rady
odborníků na zaměstnanost, abych zjistil, co všechno se personalistky naučily
na posledním školení a jak jim ulehčit život dobře stylizovanou frází
reflektující potěmkinovský obraz mladého workoholika. No, a protože rodiče jsou
vždy největšími odborníky na životy svých dětí, poslouchám pozorně i rady svých
ploditelů. Tou nejnovější bylo nedávné doporučení, ať zkusím pracovat v IT
firmě. Mám koneckonců počítač, ne? A vím, jak funguje, hm? (Pravdou je, že
nevěřím na malé skřítky zakleté do mikročipů)
Před časem se rada mých drahých rodičů málem ukázala
jako zlatá. Objevil jsem totiž inzerát IT firmy, která hledala nikoli
programátory, ale pracovníky do administrativy. Principem byla jednoduchá
výstupní kontrola, o níž vám toho v detailech mnoho neřeknu, neboť jsem podepsal
slib ztráty paměti. Musí vám tedy stačit, že jsem ihned po dočtení inzerátu
zapojil do akce svůj aktualizovaný životopis a za tři dny mi volala paní HR
(funkce, nikoli iniciály), která mne asi patnáct minut zpovídala. A protože
jsem stručný, leč zdravě sebevědomý, neznemožnil jsem se dost na to, abych
nebyl pozván na první kolo výběrového řízení. Letmo jsem si tedy na své noční
směně prošel informace o firmě a hned ráno (po třetí kávě) jsem zamířil na
domluvené místo.
Ačkoli můj životopis nyní vypadá značně
atraktivněji, já jsem to štěstí neměl. Hned ve vestibulu mne totiž zastavila
přísně se tvářící vrátná a dožadovala se přímo filozofických otázek. Kdo že
jsem a kam kráčím. Po mých odpovědích zvedla telefon, něco krátce domlouvala,
načež mi půjčila kouzelnou kartičku s nápisem VISITOR 05, nechala si dát
autogram a poradila mi, ať počkám a nevzdaluji se. Než jsem stihl usnout
vestoje (což není lehký úkol), stála přede mnou usměvavá paní (HR) a zvala mne
dál. Tato dotyčná osoba mne během prvních deset minut konstantně překvapovala.
Namísto výtahu jsme sebevědomě zdolali čtyři patra schodů a mladá paní neustále
vtipkovala na téma sedavé zaměstnání, IT a nedostatek pohybu. V zasedací místnosti
všem čtyřem kandidátům stručně představila portfolio firmy (výsledky
hospodaření za minulý kvartál jsme vynechali) a detailní popis práce, o kterou
se chceme poprat. Když potom ani jednoho z nás nenapadlo nic rozumného, na
co bychom se mohli zeptat, rozdala nám první praktický test.
Technicky vzato nebyl tento test příliš odlišný od
klasických úkolů typu „najdi pět rozdílů.“ Při pohledu na zadání mi bylo poprvé
v životě líto, že jsem tu dvoustranu z Médi Pusíka ignoroval. Tady
vidíte, jak je dětství náročné. Jednou něco zanedbáte a máte po kariéře. Když
jsem s těmito myšlenkami třicet minut hypnotizoval nabídnuté obrázky
(jeden originál a pět srovnávacích), neubránil jsem se zoufalství. To se ještě
prohloubilo, když nám paní rozdala další úkol. Zadání bylo stejné, jen se
tentokrát jednalo o několikastránkový manuál. Nesmírná touha získat během
vteřiny smysl pro detail mi působila intenzivní bolest hlavy a pesimistická
část mé osobnosti navrhovala začít skákat po stole a zpívat píseň o másle, ať
mám to ztrapnění se rychleji za sebou. Přesto jsem se vydržel tvářit vážně až
do konce. Když jsme všichni odevzdali formuláře s odpověďmi, zvala si nás
paní HR do vedlejší místnosti na krátký rozhovor mezi čtyřma očima. Tam již
žádné zákeřnosti nečekaly. Pouze série klasických otázek, z nichž většinu
jsem zodpověděl už během telefonické komunikace. Celé zpovídání tak skončilo
poměrně rychle a já měl možnost odcestovat se svými rozporuplnými pocity rovnou
do postele.
Ukázalo se však, že mé schopnosti znemožnit se jsou
značně nespolehlivé. O pár dní později mi totiž volali s pozvánkou na
druhé kolo, které mělo trvat „tři až čtyři hodiny.“ Naštěstí jsem měl možnost
noc předtím prospat, takže můj příjezd do sídla firmy byl tentokrát mnohem
veselejší. Navíc jsem zde byl v jiné pozici. Prošel jsem již dvěma filtry
a očekával jsem, že mám slušnou šanci projít i tím aktuálním. Sebevědomě jsem
tedy pozdravil vrátnou, nechal se obdarovat kartičkou (VISITOR 14) a vyhlížel
paní personalistku. Přišla docela jiná a rovnou nás i s mou kolegyní
nastrkala do výtahu. Žádný pokus o humor, tady šlo o vážnou věc. Pomáhat lidem.
Nabízet komplexní služby. Stát se užitečným. XX tisíc měsíčně hruhého plus
benefity. Práce v centru a flexibilní pracovní doba. Mé srdce při té
představě zaplesalo. To už jsme ale byli na místě určení. Rozpačitě jsme se s kolegyní
posadili naproti třem zaměstnancům, vyslechli si krátkou přednášku o
společnosti a principech práce na dané pozici, podívali jsme se na krátké
propagační video a poté nás odeslali na trochu delší praktický test.
Ten spočíval v podstatě v téže činnosti,
jako při mé minulé návštěvě. Jen místo do papírů zíral jsem tentokrát na
monitor a můj odpovědník byl elektronický. Ke dvěma kontrolovaným dokumentům
přibylo navíc ještě video. Nic z toho mne však nemohlo vyděsit. Od onoho telefonického
pozvání na druhé kolo jsem usilovně trénoval svůj neexistující smysl pro
detail. Naučil jsem se čistit si nehty. Mé uklízení se najednou protáhlo o
téměř sto procent a výsledek vydržel o něco kratší dobu. Začal jsem opět
používat všech pět kartáčků na zuby (plus dentální nit). Pochválil jsem své
ženě půl roku starý účes. A neustále jsem si představoval, jak chodím do práce
v devět (flexibilní pracovní doba). Pečlivě jsem tedy zkoumal každičký
pixel a srovnával ho s originálem. Rozdíly jsem pak stručně popisoval a
neustále jsem sám sebe kontroloval, jestli někde nedělám chyby. Poučoval jsem
se, že na mém úsilí závisí životy všech těch programátorů, kteří v potu tváře
do noci datlují další a další programy jen aby měli na chleba. Pekelně jsem se soustředil.
A teprve po dvou hodinách usilovné snahy nezklamat jsem si dovolil vstát ze
židle a oznámit, že mám hotovo. Poděkovali mi, zavedli mne k východu a
slíbili, že se do týdne ozvou s výsledkem.
Je zcela zřejmé, že můj nový smysl pro pořádek a
všímání si maličkostí vydržel přesně oněch sedm dnů. Pak mi zavolali, že má
pečlivost nebyl vyhodnocena jako nejlepší ze všech a tudíž se mě hlavní cena –
práce na hpp – netýká. Nicméně kdybych chtěl, mohli by mne vzít jako
brigádníka. Zdvořile jsem odmítl. Při mých směnách šlo o příliš nejistou
možnost na povýšení.
A od toho
okamžiku je ze mne zase ten starý ignorant…
