„Nakreslete svoje nejoblíbenější
domácí zvířátko. Napište tři důvody, proč ho máte rád. Na druhou polovinu
papíru nakreslete své nejoblíbenější divoké zvířátko. A zase přidejte tři
důvody. Máte?“
„Ano. Nakreslil jsem vodního šneka.
Nejúžasnější mazlíček. A divokého šneka. Nejlepší nostalgická vzpomínka na
dětství a deštivé cesty do školky.“
„Děkujeme, my se vám do týdne
určitě ozveme.“
Takhle nějak by se dal tento článek zkrátit. Ale to
by nebylo ono. Přišli byste totiž o klasický příběh s velmi zajímavým
koncem. Všechno to tentokrát nezačalo inzerátem, nýbrž kamarádkou Ivanou. Ta
přišla s tím, že její zaměstnavatelé hledají vhodné lidi k doplnění týmu
zákaznického centra zaměřujícího se primárně na trhy USA a Spojeného
království. Podmínkami byla komunikativnost a výborná znalost angličtiny. A
zaslání životopisu na příslušný mail pochopitelně. Když navíc zmíním, že o této
nabídce vím od té a té slečny, může dostat Ivana v případě mého zaměstnání
pěkný bonus navíc. Pochopitelně jsem ihned souhlasil. I když se jedná o
společnost zabývající se prodejem kosmetických výrobků, o nichž vím stereotypně
mužské minimum. Ale co, říkal jsem si, aspoň se naučím něco nového.
Asi za týden od odeslání životopisu na mne čekal
první test. Telefonický rozhovor s potenciální nadřízenou. Její otázky v americké
angličtině versus mé stručné odpovědi s britským přízvukem. To vše bylo
zakončeno příslibem telefonátu od personalistky. Která se ozvala o pár dní později,
a rovnou jsme se domluvili na termínu pohovoru. Abych nebyl příliš nervózní,
slíbila mi Ivana pozvání na kafe, jak budu mít po všem. Jestli si tím
pojišťovala investici? Těžko říct. Ani by to nevadilo.
V den pohovoru jsem neponechal nic náhodě. Po
dlouhé době jsem totiž cítil opravdovou šanci dostat se přes všechna kola
výběrového řízení a stát se odborníkem na parfémy, krémy a líčidla. Za poměrně
slušný plat. Sebevědomě jsem tedy nastoupil do šaliny a rozjel se vstříc novému
zaměstnání. Cestou jsem se zabýval výhradně novou knihou k recenzi a lehce
absurdní hudbou. Což byla chyba. Do místa určení jsem dorazil velmi příjemně
naladěn a bez špetky nervozity. Pozdravil jsem slečnu na recepci a nechal se
výtahem dopravit do čtvrtého patra. Tam jsem pozdravil další recepční (jest to
profese velmi perspektivní), která mne nechala čekat v malé zasedací
místnosti. Než za mnou přišly personalistka s vedoucí oddělení USA/UK,
znal jsem nejpůsobivější čísla z propagačního letáku nazpaměť. Navzájem
jsme se představili a začalo klasické zpovídání. Opět jsem dostal možnost
komunikovat v angličtině, což mi udělalo radost. Všechno vypadalo dobře.
Dokonce i poslechové cvičení jsem zvládl obstojně.
Jenomže pak se to začalo kazit. Jestliže něco přímo
bytostně nesnáším, pak je to tzv. role play, kdy mám předstírat, že na dané
pozici již pracuji, aniž bych měl k dispozici jakékoli materiály či data.
Upozornil jsem obě dámy, že při takových improvizacích bývám absurdní. Odbyly
mne mávnutím ruky. Prý je hned tak něco nepřekvapí. Tak jsme začali. Potenciální
nadřízená se anglicky vyptávala na výhodné balení denního a nočního krému.
Nabídl jsem jí ultra mega výhodný balíček tří krémů za cenu dvou a k výše zmíněným
typům jsem přidal i novinku na trhu v podobě odpoledního krému (protože
během třiceti obědových minut si umyjete ruce minimálně dvakrát, čímž v krátkém
čase velmi drasticky vysušíte svou pokožku). Dořešili jsme detaily a já jsem
ještě jednou zopakoval, že absurdní bývám pouze při takovýchto freestyle
rozhovorech. Obě ženy se usmály (že bych byl už tehdy škrtnut?) a já dostal onu
osudnou otázku s kreslením zvířátek. Potom jsem ještě zodpověděl pár
doplňujících otázek a bylo hotovo. Než mi slíbily ozvat se, obrátila se na mne
personalistka s poněkud nečekanou informací: „Vy prý píšete básničky.“
Všechno jsem svedl na temnou minulost a rozloučili jsme se.
Teprve u kávy mi Ivana prozradila, že zrovna
vyhazují kolegu, který se namísto práce chová absurdně. Příliš nadšený jsem z toho
pochopitelně nebyl. Ale rozhodl jsem se spoléhat na vnitřní charisma a na silný
dojem, který jsem nepochybně zanechal. A taky že ano. Další den mi Ivana psala,
že půlka firmy ví o mém odpoledním krému. Přesně týden po mém pohovoru jsem
dostal mail o tom, že bohužel našli lepšího kandidáta. Vyzkoušel jsem tedy svůj
interní informační zdroj, abych se dozvěděl pravděpodobné příčiny svého
neúspěchu. Ivana nejprve tipovala nevhodné zájmy (většina zaměstnanců je
ženského pohlaví nebo homosexuální orientace, což jsou skupiny, které se mnohem
častěji zajímají o kosmetiku), ale nakonec je oficiální důvod mnohem
prozaičtější. Prý jsem tak kreativní, že by mne tohle zaměstnání nudilo a
ubíjelo. Mám to zkusit v marketingu. A protože jsem lepší vyznání fuck off ještě neslyšel, hodlám si ho
přivlastnit.
„Vy asi musíte mít hodně rád šneky,
že?“
„Jo. Kdysi jsem jich pár měl.“
„A už je nemáte?“
„Ne. Teď máme se ženou potkany. Ti
jsou taky super, ale mnohem hůř se kreslí.“
