Už dlouho jsem nenapsal článek rovnou na blog. Tedy
bez úprav a přemýšlení (ne nutně v tomto pořadí). A i když to na výsledku
nemůže být poznat, přesto si to budu pamatovat. Vždycky se totiž snažím mít v záloze
něco zajímavého, o čem bych se mohl zmínit. Teď ne. Navíc mě ani nic nenapadá.
Otázkou tedy je, proč se vlastně nevěnuji něčemu smysluplnějšímu.
Odpověď je jednoduchá: Nic jiného neumím. Jsem
introvert. Tím nechci naznačit, že jsou všichni introverti takoví. Ani že bych
snad byl, bohové vědí, jak jedinečný. Prostě patřím k těm introvertům,
kterým toho v životě moc nejde. Nepočítáme-li vaření brambor. Na to jsou
(jsme) z neznámého důvodu experty. Vždycky jsem tento svůj úzce zaměřený
talent bral na lehkou váhu, ale dnes jsem se rozhodl, že přišel čas něco s tím
udělat. Postavil jsem vodu na erteple. Dá si někdo?
Tu poslední větu prosím neberte vážně. My introverti
máme s tímto způsobem nabízení problém. Bojíme se, že by se někdo ukázal.
A než by si nabral porci exkluzivně uvařených brambor, pokusil by se s námi
mluvit. Jestli introverti něco nechápou, pak je to tzv. small talk. Tento
způsob komunikace je na nás příliš rafinovaný. Většinou se nedovedeme
rozhodnout, zda nám dotyčná osoba chce opravdu něco sdělit, nebo ne. Proto jen
tak nervózně postáváme a hodně se potíme. Jestli mi nevěříte, zkuste někde
sehnat pravého introverta a vyzkoušejte si to. Sami poznáte, že index potivosti
je v těchto případech minimálně osm.
Najdou se však ještě tací, co mi nebudou věřit.
Věděli jste například, že moji vlastní přátelé odmítají uznat, že bych byl
introvert? A to jsem jim mnohokrát barvitě popisoval, kterak jsem byl v mládí
nedostatečně socializován, v důsledku čehož mám raději pohled na knihy,
než na lidi. Nebo na tavený sýr, ten je také lepší. Pražená kukuřice též.
Případně ručně skartovaná hromada papírů. Což je přesně to, cos se mělo stát
tomuto článku.
A teď už alespoň
víte, proč ho píšu rovnou sem.