Žádný člověk by nepohrdl možností
napravit chyby z minulosti. Dostat novou šanci, mít tehdejší elán a dnešní
zkušenosti a tak podobně. Co by s takovou nabídkou udělal nejoblíbenější
diktátor třicátých let minulého století?
Adolf Hitler se probudí v současném
Berlíně. Trochu ho bolí hlava, jeho uniforma čpí benzínem a on si vůbec není
jistý, zda sem patří. Ani my si nejsme jisti, zato se královsky bavíme.
Počáteční série humorných nedorozumění doprovázená vůdcovými komentáři na
adresu změn v evropské společnosti je poměrně záhy vystřídána novým plánem
na znovudobytí ztracených pozic. Hitlera všichni berou jako zdařilou imitaci
sebe sama a v jeho energickém řečnění (při nichž nemění nic ze svého
přesvědčení) většina nevidí nic jiného, než promyšlenou karikaturu. Jistěže
tento „Hitler“ zesměšňuje všechno, co je krajní pravici svaté. Vždyť by to
nemohl myslet vážně. Autor využil jednoduchý lidský strach z neznáma, kdy
děláme vše pro to, abychom uvěřili, že chápeme, co se děje. Nikdo nechce
přiznat, že něco neví. Proto přichází na řadu oblíbená racionalizace/mystifikace.
A pokud toho nejsme schopni, doporučuje se přijmout první dobře znějící
vysvětlení. Tento prvek lidské psýché se od časů prvních civilizací příliš
nezměnil. Proto by nikoho ani nenapadlo, že současný Adolf nebude jen více či
méně talentovaný komediant.
Je to možná až trochu paradoxní.
Pravý Hitler dovede svými projevy současné Němce pouze rozesmát, neboť lidé
věří, že přesně to bylo jeho záměrem. A my, posluchači, vidíme naivitu celého
předpokladu, čemuž se musíme smát. Konspirační teorie budeme ze zjevných důvodů
ignorovat, ano? Namísto nich doporučuji mezi jednotlivými salvami smíchu poděkovat
autorovi za skvělou imitaci Hitlera (další paradox, že?) a Miroslavu
Táborskému, kterému hlas permanentně naštvaného vůdce až podezřele sluší.
Hitlerův nástup do role mediální
hvězdy je snad trochu příliš rapidní. Autor takřka výhradně vybírá takové
konfrontace, které Ádovu image pouze posilují (znechucení nad stavem současných
národních socialistů je ideálním příkladem). Všechno jako by znovuzrozenému vůdci
hrálo do karet, což nepůsobí příliš realisticky. Na druhou stranu, věříte-li,
že Hitlerův plamenný fanatismus by přeci dnes nedokázal všechny tak snadno
přesvědčit, gratuluji vám. Patříme ke stejnému druhu optimistů. Jedinou reálnou
výtku bych měl k neuzavřenosti děje. Je zde sice jemně naznačeno (díky
paralelám s Hitlerovým životem), co vůdce asi čeká, ale přesto by se
hodilo děj něčím uzavřít. Abychom věděli, kdy se přestat smát.
Timur
Vermes: Už je tady zas
Tympanum,
2013
Čte:
Miroslav Táborský
10
hodin, 29 minut